Stačí jediný vlas na polštáři, na oblečení nebo na podlaze a kriminalisté zbystří. Nenápadný kousek lidského těla totiž může prozradit, zda pochází od člověka, nebo zvířete, z jaké části těla se uvolnil a zda prošel chemickým ošetřením.
Cesta vlasu z obyčejného smetí mezi důkazy přitom začíná už v 19. století. Někdy vede až k překvapivému odhalení pachatele.
Píše se rok 1861 a v Německu se objevuje jeden z prvních zaznamenaných případů, kdy kriminalisté využívají vlas jako důkaz při vyšetřování zločinu. Zpočátku si vystačí s poměrně prostým porovnáváním. Sledují barvu, délku, tloušťku a další viditelné vlastnosti.
Postupně přichází na scénu mikroskop, který otevírá úplně nový svět. Významnou roli v rozvoji kriminalistiky hraje francouzský kriminalista Edmond Locard (1877-1966). Jeho slavný princip říká, že každý kontakt zanechává stopu.
Když se tedy pachatel dostane do styku s obětí nebo místem činu, může tam nevědomky zanechat vlas, ale také si odnést cizí. Žádný kouzelnický trik, jen nechtěná výměna suvenýrů.

Mikroskop jako detektivní lupa
Co všechno lze z jediného vlasu vyčíst? Kriminalisté zkoumají jeho povrch, vnitřní strukturu, pigmentaci i charakteristické vrstvy.
Dokážou rozlišit lidský vlas od zvířecí srsti, určit pravděpodobnou část těla, ze které pochází, a někdy odhalit barvení, odbarvování či jiné kosmetické zásahy. Zkoumají také, zda je vlas vytržený, nebo přirozeně vypadl.
Při porovnávání se vzorkem podezřelého mohou najít podobnosti, které vyšetřování posunou dál. Jenže pozor! Dva lidé mohou mít mikroskopicky velmi podobné vlasy.
Vlas proto není něco jako osobní otisk prstu a samotná podobnost nedokazuje, že patří konkrétnímu člověku.

DNA mění pravidla hry
Skutečnou revoluci přináší genetika. V roce 1996 začíná FBI využívat při zkoumání vlasů také mitochondriální DNA. Ta se může zachovat i ve vlasovém stvolu, který nemá kořínek, zatímco klasická jaderná DNA se nejčastěji získává z buněk připojených ke kořínku.
Ani genetika ovšem není všemocná. Mitochondriální DNA může sdílet více příbuzných osob, takže sama o sobě nemusí určit jediného člověka. Kriminalistická historie proto přináší i nepříjemné vystřízlivění.
V roce 2015 FBI přiznává, že její experti v minulosti v mnoha případech nadhodnocovali význam mikroskopického porovnávání vlasů. Při prověřování 268 případů obsahovalo chybná tvrzení nejméně 257 znaleckých zpráv či výpovědí.
Dnešní kriminalisté proto kombinují různé metody a pečlivě rozlišují mezi podobností a skutečným důkazem.
