Šestiletý František nechce dát z ruky dřevěného koníka, svoji nejoblíbenější hračku. „Jeho Výsost by si raději měla nacvičovat manévry s vojáčky,“ přesvědčuje ale přísný vychovatel malého knížecího prince. Ze svého svěřence chce mít dobrého vojáka a stratéga. Na dětinské hry nemá trpělivost.

Malí princové a princezny (synové a dcerky šlechticů používaly titul princů a princezen, teprve po sňatku získávali rodový titul, například knížete či kněžny – pozn. red.) mají samostatní dětské pokoje pro dívky a pro chlapce.

Hned vedle pokojů se nachází místnost obývaná chůvou, se kterou děti do tří let tráví většinu času.

Přítomnosti matky si většinou moc neužijí, protože vysoce postavené ženy se věnují svým společenským povinnostem a své děti předávají nejprve kojným a chůvám a později v období mezi třetím a šestým rokem života dítěte vychovatelům a později i učitelům.

„Tento zažitý způsob výchovy ustupoval až v průběhu 2. poloviny 19. století, kdy i rodiče z vyšších vrstev začali mít rozhodující podíl na výchově vlastních dětí,“ píše současná česká historička Jitka Lněničková.

Pokud před polovinou 19. století dával některý rodič svému dítěti najevo lásku, stal se spíše terčem posměchu a údivu než pochopení. Výchova malých šlechticů a šlechtičen probíhala překvapivě přísně, i když čas na hru si samozřejmě našli.

Princezny a princové se učí doma 

Šlechtické děti se vzdělávají doma. Se soukromými učiteli pronikají do tajů matematiky, geometrie, zeměpisu, dějepisu a také cizích jazyků (němčina, angličtina, francouzština, ale také latina a klasická řečtina). Stranou nezůstávají ani tělesná cvičení.

Den co den se několik hodin věnují tanci a jízdě na koni, kluci i šermu. Princové a princezny cvičí také hru na hudební nástroje, dívky obvykle na klavír, chlapci na housle. Děvčata se také zdokonalují v základech malířství a ručních prací.

Panenky začínají mluvit 

Malé šlechtičny si s panenkami hrají na maminky. Už na konci 18. století se objevují panenky s pohyblivou hlavou, rukama a nohama, které se do Čech dovážejí hlavně z Německa a Francie.

Tehdy mají ještě podobu dospělé ženy, ale už od 20. let 19. století se vyrábějí i panenky-miminka s hlavičkami z porcelánu.

Kolem poloviny století je střídají celoporcelánová koupací a chodící miminka, která holčičky vozí v kočárku a ubytovávají v domečku s dokonalými replikami předmětů z domácnosti. Po roce 1890 už panenky dokonce umí i mluvit díky novému vynálezu:

osmicentimetrovým gramofonovým diskům. Jenže disky jsou příliš křehké a snadno se zničí, takže úspěch nepřichází.

Kluci bojují s armádou 

Přestože i kluci z těch nejbohatších rodin byli až do 20. let 20. století jako malí oblékáni do dívčích šatů, stejně neodolali ryze chlapecké zábavě: bojům armád cínových vojáčků. Ty se už od 18. století vyrábějí ze slitiny olova a cínu.

Jejich výrobci dokonce pružně reagují na aktuální vývoj na evropských bojištích a své bojovníky oblékají do současných uniforem a vybavují je těmi nejmodernějšími zbraněmi.

Hup do sedla 

Dřevění koníci se stali pravděpodobně nejoblíbenější hračkou a většinou nechyběli v žádném šlechtickém sídle, kde vychovávali potomky. Koníci měli několik podob.

První z nich je koňská hlava na tyči, se kterou kluci předstírají jízdu na skutečném zvířeti, druhou tahací koník s kolečky. S těmito hračkami se ovšem malí šlechticové nemohli vytahovat nad své méně majetné kamarády.

Mívali je totiž i v chudších rodinách, i když v jednodušší podobě. Houpací kůň ze dřeva už ale byl většinou jenom výsadou zámeckého pokoje.