Na východočeském libickém hradišti doznívá 28. září 995 řinčení zbraní. Slyšíme křik, pláč a sténání umírajících. Bojovníci po sobě zanechávají mrtvá těla synů knížete Slavníka.
Když se to dozví jejich bratr Vojtěch, je mu jasné, že už pro něho není v Čechách místo…
Když se Boleslavovi II. (932 – 999) v roce 984 přestane dařit ve výbojné politice a ztrácí jedno území za druhým, spory mezi ním a Vojtěchem Slavníkem (asi 956 – 997) se vyostřují.
Biskupova popularita na knížecím dvoře klesá.
„Nepochybně musel cítit značné zklamání, že ve svých očích neuspěl ani jako duchovní pastýř jemu svěřeného stáda, ani jako prostředník, mající zmírňovat konflikty mezi pražskými Přemyslovci a libickými Slavníkovci,“ píše archivář Tomáš Sekyrka.
Po smrti matky už ho k Čechám nic nepoutá, a proto složí funkci biskupa. Počátkem roku 989 oznamuje své rozhodnutí v Římě papeži Janu XV. († 996).
Jeho věrným společníkem na cestě je bratr Radim, se kterým zakotví v aventinském klášteře svatého Bonifáce a Alexia. Dva roky, jež tu stráví, jsou pro něho zásadním životním zlomem.
„Změnily jej ze syna charvátského knížete Slavníka ve Vojtěcha – Adalberta, mnicha a především člověka, jemuž jsou cizí malé i velké zájmy politického světa.
S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se právě tam a tehdy stal světoobčanem a Evropanem,“ myslí si historik Rostislav Nový.
Císařův kamarád
Když v srpnu 992 zemře míšenský biskup Volkold, který spravoval i Prahu, dorazí do kláštera Boleslavovo poselstvo a vyruší meditujícího Vojtěcha z klidu.
Kníže ústy vychovatele Radly a svého bratra Kristiána slibuje, že bude dodržovat křesťanské zásady a prosí Vojtěcha o návrat. Biskup si vymůže, aby panovník respektoval jeho pravomoci a zřídil benediktinský klášter.
Během cesty do Čech se ještě stihne zastavit v Německu. V Cáchách se setkává s budoucím císařem Otou III. (980 – 1002):
„…tehdy vzniklo mezi nimi přátelství nad pomyšlení vřelé, které pro Otu bylo prožitkem duševním přímo osudového významu a trvalo až za hrob Vojtěchův a do smrti císařovy,“ zmiňuje se historik Rudolf Holinka.
Boleslav míní své sliby vážně a skutečně se snaží.
Vydává edikt, podle kterého „ukládá řečenému biskupovi, aby podle kanonických ustanovení rozloučil ta manželství, o nichž zjistí, že byla proti svatému zákonu uzavřena mezi příbuznými.“ Dává mu i svolení stavět kostely a vybírat desátky.
Hlavu české církve vítají i samotní Pražané: „…vyšli mu vstříc lidé každého věku i pohlaví a přijali ho s nesmírnou radostí.
Podávali mu ruce a slibovali, že chtějí zcela polepšit svůj život, neboť se radují z jeho návratu.“ Adalbert věří, že všechno bude dobré a 14. ledna 993 se raduje z vysvěcení prvního mužského kláštera na českém území založeného v pražském Břevnově.
Pomstíme se tvé rodině!
Jenže nadšení Pražanů brzy vyprchá. Polopohanské město si nenechá vnutit křesťanské zásady a Vojtěch zažívá už druhé, ale o to trpčí zklamání.
Poslední kapkou, kdy pohár jeho trpělivosti přeteče, je aféra ženy urozeného muže, obviněné v roce 994 z cizoložství s knězem.
„Když podle barbarského zvyku rodiče pohaněného manžela žádali, aby byla sťata, ona letíc jako vítr utíkala, až hlasem i během dostihla vytouženého biskupa,“ líčí legendy. Vojtěch se jí podle práva církevního azylu ujme a ukryje ji před mstiteli v klášteře sv.
Jiří. Od obyvatel se za to dočká výhrůžek: „…nebude-li nám ta cizoložnice rychle vydána, máme tvé bratry a na jejich ženách, potomcích a majetku pomstíme tu špatnost.“
V 2. polovině roku 994 opět opouští Prahu, „… vida, že stádo jemu svěřené se žene stále do záhuby a že ho nemůže obrátit na správnou cestu, obávaje se, že i on sám zahyne s hynoucím lidem…“
Znovu se usazuje v aventinském klášteře, a zatímco sepisuje život sv. Alexia, v Čechách spěje nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci k tragédii.
Německý císař Ota III. žádá v roce 995 křesťanské slovanské panovníky o vojenskou pomoc proti slovanským kmenům Luticů a Oboritů, se kterými má problémy na dolním toku Labe.
Magdeburského tažení se účastní i Slavníkovec Soběslav a stěžuje si císaři na knížete, který mu provádí „bez slitování mnoho zlého, co si jinak nezasloužil.“
Nechceme tě!
Podle Brunovy legendy dostali čtyři Slavníkovci, kteří zůstali doma „od knížete přísahu a záruky bezpečnosti až do návratu nejstaršího bratra.“ Boleslav své slovo ale poruší a už 27. září 995 pošle na Libici bojovníky.
Nepomůže ani žádost, aby mohli světit svátek sv. Václava. „Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav,“ křičí pyšně obléhatelé.
„Hrad zapálili, ulice krví zkropili a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů,“ líčí kronikář Kosmas (asi 1045 – 1125). Vojtěchovi bratři umírají.
V květnu roku 996 na římské synodě (církevní sněm biskupů – pozn. red.) žádá mohučský arcibiskup Willigis (asi 940 – 1125) Vojtěcha, aby se vrátil:
„…je hříšné…, aby jediná církev pražská byla jako vdova připravena o svého pastýře.“ Vojtěch, ač nerad, opouští klášter. Papež souhlasí s tím, že pokud ho v Čechách odmítnou, může odejít na misijní cestu do Pobaltí.
Odpověď Čechů je naštěstí přesně taková, po jaké touží: „Vůbec tě nechceme a není pro tebe místo u tvého lidu, pro tebe, který chceš krutě pomstít zavražděné bratry.“
