„Raději chtěl být první mezi kacíři, než prostřední mezi katolíky,“ přesně vystihuje ve 40. letech 15. století povahu Hynce (literatura ale často používá tvar Hynek) Ptáčka z Pirkštejna (1404 – 1444) italský diplomat Aeneas Silvius Piccolomini (1405 – 1464), pozdější papež Pius II. V římsko-německém císaři Zikmundovi Lucemburském (1368 – 1437) vzbuzuje respekt a k jednacímu stolu si s ním sednou i papežští úředníci.

Nechybí mu ani potřebná autorita ke zkrocení vzpurných Čechů, se kterými po skončených husitských bouřích nechce raději celá Evropa nic mít…

Holohlavý šlechtic malé obtloustlé postavy, sídlící na rodovém hradě Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou, upoutává pozornost už v polovině 30. let 15. století při jednáních mezi kališníky a katolíky.

Je trpělivý a své nepřátele obalamutí úsměvem, který z jeho tváře zmizí jenom výjimečně. Ideální vůdce a vyjednavač.

„Na jedné straně se tajně dohadoval s papežskými legáty, na druhé straně přes Zikmundův odpor tvrdě požadoval pro husitského kněze Jana Rokycanu (1396 – 1471) stolec pražského arcibiskupa,“ chválí jeho diplomatickou obratnost spisovatel Jan Bauer.

Trochu hořký úspěch

„Přijímáme vás za českého krále. Považujeme ovšem za samozřejmé, že české korunovační klenoty budou v krátké době převezeny zpět do země,“ prohlašuje za kališníky husitský diplomat Jan Velvar (†1451).

Unavený císař Zikmund Lucemburský může oslavit své poněkud hořké vítězství. 20. července 1346 stvrzuje českým stavům jejich privilegia.

Slib navrácení klenotů z Prešpurku (dnešní Bratislava) splní a zástupci českého panstva a měst mu na oplátku přísahají věrnost. Teď už se může konečně bez obav vydat do Prahy a vládnout zemi.

Pirkštejn se Zikmundovi zřejmě zalíbí, protože ho jmenuje nejvyšším hofmistrem a zemským soudcem. „Mohlo by se zdát, že pobyt v Zikmundově blízkosti přinášel Ptáčkovi jen a jen výhody.

Lucemburk však měl pro své kališnické dvořany přichystány i úkoly velice nepříjemné. Právě oni se měli významně podílet na pacifikaci posledních otevřených odpůrců jeho vlády z řad husitů,“ vysvětluje současný český historik Martin Šandera.

Ani takové požadavky ale úlisného diplomata nezaskočí. Podaří se mu vyjednat klid s vůdcem radikálních táboritů Bedřichem ze Strážnice, a když u Hradce Králové, poslední husitské bašty, neuspěje s vojáky, podplatí zdejšího hejtmana, aby sám udělal převrat.

Čekání na královu smrt

Zbývá už jenom neposlušný Jan Roháč z Dubé (1380 – 1437), který se usadil na svém hrádku Sion u Kutné Hory. Začátkem května 1437 proti němu vyráží ozbrojené oddíly.

Podle nové teorie historiků ale před hrad jenom postaví prak (dobývací stroj na vrhání – pozn. red.) a dál nedělají nic. Oba soupeři vyčkávají. Obléhatel na oko žádá Zikmunda o podporu.

„Ptáček psal Zikmundovi dopisy, ve kterých si stěžoval, že na dobytí hradu má malé vojsko a odpor obránců je velký,“ líčí kronikář Bohuslav Ryšánek ze vsi Chlístovic nedaleko Sionu.

Hynek nechce Jana zničit a věří, že nemocný (zřejmě rakovina nebo gangréna) 69letý panovník každou chvíli zemře…

Proti Albrechtovi II. Habsburskému (1397 – 1439), uchazeči o český trůn, totiž nejvyšší hofmistr chce postavit jeho tchýni, Zikmundovu ženu Barboru Celskou (1390/1395 – 1451) a jako vládce prosadit polské Jagellonce.

Barbora už se vidí jako manželka polského krále Vladislava III. (1424 – 1444). „Přes Roháčova přítele polského šlechtice Vyška Račinského asi docházelo k domluvám mezi Ptáčkem a polskou stranou právě na Sioně,“ domnívá se Ryšánek. Proto možná chtěli „obléhání“ co nejvíce zdržet.

Lži o krutých bojích

Jenže když se dlouho nic neděje, Zikmund se rozzlobí a na Sion posílá vojsko uherského šlechtice Michala Országa, milence své ženy. Předstírání končí, teď se opravdu bojuje!

Špatně opevněný hrádek bez vlastní studny a zásobovacích komor podlehne 6. září 1437. Líčení krutého obléhání trvajícího čtyři měsíce, které svým čtenářům nabídl Piccolomini a po něm český kronikář Václav Hájek z Libočan (†1553) je naprostá lež.

„Žádný zuřivý několikaměsíční (obléhání mělo trvat 16 týdnů – pozn. red.) zápas se tu prostě nekonal,“ míní Šandera. Na hradě se „podle počtu dochovaných koulí mohlo střílet maximálně den či dva,“ tvrdí přesvědčivě.

Osudnou chybu císař udělá, když po porážce hradu nechá Roháče popravit a nedopřeje mu ani čestnou smrt katovým mečem, na níž má jako šlechtic nárok. Nařídí ho oběsit jako nejsprostšího zločince. Rozčilená šlechta Zikmundovi okamžitě vyhlašuje nepřátelství.

„Také nejvyšší Hofmistr Hynce Ptáček se se Zikmundem rozešel. Ovšem neučinil tak hřmotně a okázale jako jiní kališníci. To nebyl jeho styl,“ vysvětluje Bauer. Panovník utíká z rozbouřené Prahy, kde si katolíci se stoupenci kalicha vyřizují účty. Do Prešpurku ale dojet nestihne a 9. prosince 1437 umírá ve Znojmě.

Zlý sen má podobu Habsburka

„Ne, tisíckrát ne,“ odbudou kališníci Albrechta, zvaného „kladivo na kacíře“ i s jeho nároky na uprázdněný český trůn. Považují ho za zlý sen.

Sejdou se v Mělníku a domluví se, že by jako svého vládce nejraději uvítali Kazimíra IV. Jagellonského (1427 – 1492), bratra polského krále Vladislava III.

Zemský sněm ale Habsburka 27. prosince 1437 nakonec zvolí. Nenáviděný panovník naštěstí nevydrží dlouho. Už 28. října 1439 ho zastihne smrt v bolestech při úplavici. Ptáčkova diplomacie slaví další úspěch.

Znepřátelení katolíci a husité se znovu setkávají u jednoho stolu a 29. ledna 1440 podepisují tzv. mírný list, ve kterém stanoví budoucí podobu volby krále. Toho má vybrat sbor 46 volitelů (18 pánů, 14 rytířů a 14 měšťanů).

Moc v zemi si rozdělují různé šlechtické skupiny pomocí tzv. landfrýdů (krajské sněmy pánů, rytířů a královských měst, jejichž členy jsou katolíci i kališníci). Sjezd landfrýdů s hejtmanem tvoří zemskou vládu.

V čele spolku čtyř východočeských landfrýdů (hradecký, chrudimský, čáslavský a kouřimský) stojí od března 1440 schopný Hynek. Přezdívají mu proto východočeský král.

Jde o čiré spekulace 

V září 1444 se vydává na Dobříš jednat s Oldřichem II. z Rožmberka (1403 – 1462).

„Na cestě se roznemohl půldruhé míle od Rataj, nemoha dále jeti, i vrátil se jest a v tom umřel,“ líčí Přibík z Klenové, který ho měl v cíli cesty přivítat.

Přestože dějepisci označují jako příčinu jeho smrti mrtvici, není vyloučeno, že všechno bylo jinak… Krátce před svým odjezdem totiž dostává od přátel varování, že setkání s vlivným katolíkem Oldřichem by mohlo být nebezpečné.

Rožmberkovi je Pirkštejnův vliv trnem v oku, navíc si rád zahrává s jedy a zkoumá jejich působení… Nabízí se proto hypotéza, že ho otrávil.

„Bez odborného prozkoumání Ptáčkových ostatků by jakékoli tvrzení v tomto ohledu bylo jen čirou spekulací,“ mírní ale bujnou fantazii Šandera.

„Náhlé skonání náčelníka takového, jakým byl pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, bylo by způsobilo ještě větší žal v národě, kdyby ztráta jím povstalá nedala se hned nahraditi vůdcem neméně schopným, ale ještě ráznějším,“ píše Piccolomini.

Mužem, kterého má na mysli, není nikdo jiný než budoucí český král Jiřík z Poděbrad (1420 – 1471), který nastupuje na Ptáčkovo místo.

Není v politice žádným nováčkem, už ve svých sedmnácti letech sedával v lavici zemského soudu, ve dvaceti se stal hejtmanem boleslavského kraje a Hynek nad ním stále držel ochrannou ruku.