Vojenské jednotky československých vojáků v Itálii vznikají teprve na jaře roku 1918. Ze sedmi pracovních praporů československých zajatců o celkovém počtu 11 200 mužů se tvoří bojové jednotky, jejichž velitelem se 27. března 1918 stává italský generál Andrea Graziani (1864 – 1931).
Uznání samostatného československého vojska přichází ještě o měsíc později, když 21. dubna 1918 podepisuje italská vláda dohodu o jeho zřízení.
Hlavní zásluhu na tom má generál Milan Rastislav Štefánik (1880 – 1919), který se angažuje i při tvorbě armády ve Francii.
Než ale vojáci nastoupí na piavské bojiště, mají za sebou jenom kratičké, necelé dva měsíce trvající budování jednotek a výcvik.
Navlhlá munice a zrezivělé střely
Výzbroj československé divize má k dokonalosti hodně daleko. Téměř třetina pušek je poruchová, munice navlhlá, střely zrezivělé. Vojákům chybí plynové masky, kulomety nemají mířidla, bojovníci neumějí použít ruční granáty, neseznámili se s taktikou boje.
Přesto už 28. května 1918 dostávají vojáci od generála Grazianiho rozkaz k odchodu na dolní Piavu. Ten se sice po protestech změní, ale i tak na bojiště odchází 6. rota praporu II/31 pod velením podporučíka Emanuela Ambrože (1886 – 1949).
Její průzkumná rota, operující v italském Montellu, má ovšem smůlu hned v úvodu bitvy.
Bodáky na kulomety nestačí
15. června 1918 se v italské první linii v Montellu ozývají výbuchy granátů. Desátník Friml, který velí průzkumné rotě, neví co dělat. Nadřízení důstojníci Rachlík a Nimshaus mu nařídili, že má čekat na rozkazy, ty ale nepřicházejí.
Jednotka je asi kilometr od svých velitelů a neexistuje mezi nimi telefonické spojení. Posílají si vzkazy po Nimshausově sluhovi. Marným čekáním na příkaz zezhora ale propásnou čas k úniku do bezpečí.
Najednou se z křovin hned za palebným valem vyhrne rakousko-uherská pěchota. Mezi explozemi a nářkem raněných se ozývají výkřiky „Ruce vzhůru!“ Obklíčení českoslovenští legionáři nemohou nic dělat.
Granáty i náboje mají uložené na velitelství a proti zkušeným bojovníkům mohou použít leda bodáky na prázdných karabinách.
Vyhlídky na soud
Naše vojáky okamžitě zajme rakousko-uherská armáda a čeká je opravdu lákavá vyhlídka – vojenský soud a smrt. Jednoznačně to určuje vyhláška rakousko-uherské armády z prosince 1914, která tímto způsobem trestá zrádce a dezertéry.
A čeští legionáři, vojáci zběhlí z rakousko-uherské armády, mezi ně patří. Rakušané ve dnech 15. – 19. června 1918 popraví 39 našich zajatých vojáků. „Snad jedenkráte přesně se zjistí, zachovaly-li se rakouské dokumenty o popravě.
Ale jest to málo pravděpodobné, i z toho důvodu, že některý z legionářů mohl uvésti jméno jiné, než svoje pravé,“ popisuje legionář Vojtěch Hanzal, co se tehdy se zajatci dělo.
Pokusní králíci ve válce
Do bojů na Piavě je potom hned 17. června 1918 nasazen československý prapor I/33. Jeho vojáci posilují italské jednotky. Jen 19. června 1918 dochází ke ztrátám 145 mužů.
Telegram, který zasílá v ten den italský generál Petitti di Roveto (1862 – 1933) hodnotí příznivě i české bojové zásluhy: „Jsem si jist, že brigáda podá nový důkaz své chrabrosti v součinnosti s neméně chrabrými Čechy“.
Když ale jeden z českých velitelů, kapitán Šeba, informuje o situaci generála Štefánika, je mnohem realističtější:
„Z divize vzal na bojích podíl jeden prapor, který nám zaopatřil citaci v armádním rozkaze, v úředním bulletinu, ale byl také zkušebním králíkem, že trupa (skupina – pozn. red.) jest nevycvičena“. Naši vojáci v téhle bitvě zkrátka hráli spíše úlohu pokusných králíků.
