Dnes si žena oblékne džíny, kalhotový kostým nebo tepláky a nikoho tím nepřekvapí. Ještě před necelými dvěma stoletími ale mohou kalhoty na ženském těle vyvolat veřejné pohoršení, posměch i ostrou kritiku.

Některé dámy kvůli nim riskují pověst, jiné dokonce obtěžování na ulici. Přesto se nevzdávají. Boj za pohodlnější oblečení se totiž postupně mění v boj za svobodu.

Ženy samozřejmě nosí různé druhy kalhot už dříve než v 19. stoletím, například jako spodní oděv nebo při některých pracovních a sportovních činnostech. V západní společnosti ale dlouho platí, že veřejné kalhoty patří mužům.

Výraznější vzpoura proti tomuto pravidlu přichází v roce 1851 v americkém státě New York.

Elizabeth Smith Millerová (1822-1911), která se při zahradničení potýká s nepraktickými dlouhými sukněmi, obléká volné kalhoty inspirované orientální módou a přes ně kratší šaty.

Její sestřenice Elizabeth Cady Stantonová a novinářka Amelia Bloomerová (1818-1894) se přidávají. Právě po posledně jmenované získává oděv jméno bloomers.

Amelia o něm píše ve svých novinách The Lily a vysvětluje, že ženy nepotřebují být celý den uvězněné v korzetech, těžkých spodničkách a sukních, které jim komplikují i obyčejnou chůzi.

Historička módy Sonya Abrego upozorňuje, že cesta kalhot do ženského šatníku rozhodně není přímočará. Přichází několik kroků vpřed a zase zpět. Bloomers totiž vyvolávají takovou vlnu posměchu, že je řada aktivistek po několika letech odkládá.

Nechtějí, aby se veřejnost místo jejich požadavků na ženská práva zabývala tím, co mají na sobě.

Pomůže jízdní kolo

Další šanci dostávají kalhoty díky překvapivému spojenci: jízdnímu kolu. V 90. letech 19. století si ženy oblíbí cyklistiku a dlouhé sukně najednou představují nejen nepohodlí, ale i bezpečnostní problém.

Objevují se dělené sukně a takzvané cyklistické bloomers, které umožňují pohodlnější jízdu. Skutečný průlom přichází po první světové válce. Na evropských plážích se objevují plážová pyžama, elegantní kalhotové komplety, které nosí bohaté návštěvnice letovisek.

Francouzská módní návrhářka Coco Chanel (1883-1971) patří mezi jejich propagátorky.

Módní historičky Hannah Schiffová a Janine D’Agatiová je označují za důležitý mezistupeň mezi sukněmi a společensky přijatelnými dámskými kalhotami. Ženy si na ně zvykají v prostředí, kde je móda odvážnější a pravidla volnější.

Ve 20. a 30. letech pak přicházejí hollywoodské hvězdy Marlene Dietrichová a Katharine Hepburnová. Jejich kalhotové outfity budí pohoršení, ale zároveň inspirují další ženy.

Konečně plnohodnotná součást šatníku

Rozhodující změnu přináší druhá světová válka. Miliony žen nastupují do továren, dílen a dalších zaměstnání, kde se v sukních pracuje obtížně. Kalhoty se stávají praktickou součástí pracovního oděvu a po válce už se jejich návrat do šatníků nedá zastavit.

Přesto ještě v 50. letech zůstávají v mnoha prostředích vyhrazené především pro volný čas. Výrazně pomáhá britská návrhářka Mary Quantová (1930-2023), která v 60. letech prosazuje kalhoty jako plnohodnotnou módní součást ženského šatníku.

Patří mezi první návrháře, kteří z dámských kalhot a kostýmů vytvářejí módní trend. Postupně se objevují v kancelářích, na společenských akcích i ve školách.

Zatímco v roce 1851 budí pohoršení žena v kalhotách na ulici, o více než sto let později se z nich stává běžný oděv.