„Vybírejme daně. Dá-li každý obyvatel desetinu své úrody, nepoškodí ho to a chudým tím pomůže,“ vybídne jeden z biskupů své souvěrce na církevním sněmu ve francouzském Tours roku 567. Muži vážně pokývají hlavami, nápad se jim líbí.
Jako malý červíček v nich ale začne hlodat myšlenka, jak získat alespoň část vybraných daní pro sebe…
Myšlenka vybírat daně z výnosů na pomoc chudým se ujímá. Roku 585 se schází další synoda (církevní sněm – pozn. red.), tentokrát v Mâconu (na východě dnešní Francie asi 60 kilometrů severně od Lyonu).
„Všichni křesťané mají za povinnost odevzdávat církvi desetinu ze své úrody nebo chovu zvířat,“ usnesou se zde zúčastnění biskupové. Nové nařízení dostává formu zákona.
Za vesnicemi či městy postupně vznikají desátkové stodoly, kam putuje obilí, ovoce nebo zelenina. Součástí daní se ale stávají také ovce, kozy a krávy. Církevní hodnostáři si řeknou o svůj díl z vybraných poplatků.
Na svoji obhajobu se ohánějí citací z biblického Matoušova evangelia: „Hoden je dělník své mzdy“, nebo slovy apoštola Pavla, který v Novém zákoně říká: „Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu“. Podle Bible tedy kněžím náleží za jejich službu odměna.
S chudými se dělit odmítají
Mnozí lidé si to ale nemyslí. V daních vidí především snahu duchovních obohatit se na jejich úkor. Rostoucí bohatství církve je jim trnem v oku. Vidí, jak s odevzdanou úrodou a dobytkem zachází a nelíbí se jim to.
Jedním z mála papežů, který se skutečně dělí o desátky s chudými, je Řehoř I. Veliký (asi 540–604).
„Prvního dne každého měsíce rozděloval chudým obecně tu část církevních důchodů, která byla vyplácena v naturáliích,“ zapisuje o něm jáhen (duchovní, který přijal nižší svěcení – pozn. red.) Jan.
V době Řehořova pontifikátu v letech 590–604 dostávají chudí lidé z dávek nejenom obilí, ale také víno, sýr či zeleninu a dokonce i maso nebo slaninu.
„Každý den vysílal do ulic a uliček všech městských čtvrtí pečlivě vybrané posly s vařeným jídlem pro nemocné a slabé,“ chválí jeho pohostinnost Jan. Další Svatí otcové už tak štědří nejsou.
„Mezi následníky Řehoře I. v papežském úřadu bychom však stěží nalezli dalšího, který by se stejně nezištně rozdělil o desátky s chudými,“ potvrzuje nenasytnost papežů současný historik Jiří Doležel.
Král podporuje církev
Není divu, že se poddaní bouří. „Vybírání desátků bylo stálým pramenem sporů a panovalo obecné mínění, že duchovní mají větší zájem na desátcích než na učení stáda,“ píše anglický historik Arthur Leslie Morton (1903–1987).
Spory o daně začínají přerůstat v krvavé masakry. Dánský král Knut IV. (asi 1042–1086) se snaží upevnit a stabilizovat svoje království. Je silně věřící a velmi podporuje církev a její politiku. To se mu ovšem bohužel brzy stane osudným.
Vražda přímo v kostele
Proti tvrdému panovníkovi, který si nárokuje absolutní moc nad svými poddanými, povstanou začátkem roku 1086 sedláci v oblasti Vendsyssel, nejsevernější části Dánska.
Král před nimi prchá a nakonec nalezne úkryt v kostele svatého Albana ve městě Odense na dánském ostrově Fyn. Jenže vzbouřenci ho 10. července téhož roku doženou. Zavraždí ho v kostele přímo před oltářem.
Latinsky psaná kronika z diecéze kláštera v Roskilde nedaleko Kodaně, nejstarší souvislý popis dánských dějin v období let 826–1140, pak tvrdí, že příčinou celého povstání proti panovníkovi se stalo zavádění „nové a bezprecedentní daně zvané desátek“.
Svatého otce prosí o pomoc
Nechuť platit bohatnoucí církvi desátky se stupňuje. „Nenecháme se dál odírat z toho mála, co máme. Daně platit odmítáme. Nebudeme vykonávat nevolnické práce,“ rozhodnou se už roku 1220 pro změnu nespokojení obyvatelé saského Stedingenu.
O deset let později se situace vyhrotí. Rozzuřený brémský arcibiskup Gerhard II. na neplatiče daní uvalí klatbu a vyloučí je z církve. Rebely tím na správnou cestu ale stejně nevrátí.
„Jeho Svátost by měla vyhlásit proti těm kacířům křížovou výpravu,“ prosí v roce 1232 o pomoc papeže Řehoře IX. (†1241). Svatý otec neváhá a jeho prosbě vyhoví. Posílá do Stedingenu vojsko.
