„To dítě nesmí přežít!“ vynáší ortel smrti nad svým právě narozeným vnukem médský král Astyages. Podle věštby ho má chlapec jednoho dne svrhnout z trůnu, a to mocný panovník nepřipustí. Svého věrného sluhu pověřuje, aby novorozeně zabil.
Harpagus, určený k vražednému úkolu, to však při pohledu do nevinných dětských očí nedokáže.
Místo toho dítě odnáší do hor v naději, že tam zemře samo. Naštěstí nemluvně nacházejí pastevci a ujímají se ho. Tak spřádá legendy kolem původu velkého perského krále Kýra II. (asi 600/576–530 př. n.
l.) řecký dějepisec Herodotos (asi 484–430/420 př. n. l.). Ne náhodou Peršanův osud připomíná příběh bájného Oidipa – starověk si takto zkrátka představuje zrod velkého hrdiny. Když je chlapci deset let, je zřejmé, že nemůže být pastevcovým vlastním synem.
Astyages (vláda přibližně v letech 585–550 př. n. l.) se o něm dozvídá a Harpagus musí na kobereček. Přiznává se. Král ho za trest donutí sníst jeho vlastního syna, opečeného a naporcovaného. K samotnému Kýrovi je mnohem shovívavější.
Dovolí mu vrátit se ke svým biologickým rodičům. Jeho otec Kambýsés I. (vláda přibližně v letech 600–559 př. n. l.) z dynastie Achaimenovců panuje jako vazal Médů v království Anšan, což je základ budoucí Perské říše.
Věštba se naplnila
Kýros se zřejmě nejprve stává spoluvládcem svého otce. Po jeho smrti se moci ujímá sám a prvním, na koho si vyšlápne, je Médská říše krále Astyagese (rozkládala se na severozápadě dnešního Íránu).
Má k tomu šikovného pomocníka Harpaguse, kterého žene touha po pomstě. Oba muži společně podněcují Astyagesovy poddané, aby proti králi povstali. Vzhledem k jeho krutosti to není zase až takový problém. Dobýt médskou metropoli Ekbatanu v roce 549 př. n. l.
je pak pro Kýra skoro hračka. Astyages je svržen z trůnu a Peršan vyplení královskou pokladnici. Zároveň učiní první krok k tomu, aby sjednotil rozdrobené kmeny Peršanů z různých měst v jeden stát.
Velbloudi jako zbraň
Krátce poté, co Kýros zdolá říši Médů, musí řešit problémy s Lýdií – královstvím rozkládajícím se v Malé Asii na území dnešního západního a středního Turecka. „Pane, použij do prvních řad svého vojska velbloudy,“ radí tehdy Kýrovi chytře Harpagus.
V bitvě u Thymbry (v blízkosti legendární Troje) se v roce 547 př. n. l. ukáže, jak prozíravý to je tah. Pach velbloudů totiž plaší lýdské koně. Králi Kroisovi se nedaří držet své řady a drtivě prohrává. Kýros II. však nad protivníkem ukáže velkorysost.
Podle Herodota dává lýdskému králi život a přijímá ho do svých služeb jako rádce. Po Lýdii si Kýros podmaňuje i řecká města na západním pobřeží dnešního Turecka. Stále ale nemá dost. Svou pozornost obrací na východ k Novobabylonské říši.
Oklame říční proud
Bez větších potíží vstupují Peršané v říjnu 539 př. n. l. do slavného Babylonu a opět k tomu využívají důmyslný tah.
Odvádějí řeku Eufrat, která město přirozeně chrání před útoky nepřátel, do umělého kanálu, takže vodní hladina v ní klesá do výše mužských stehen. Kýrova armáda tak může v noci zaútočit ze směru, s nímž v Babylonu nikdo nepočítal.
Kýrovy armády si dále podmaňují střední Asii a Kavkaz. Podle některých starověkých historiků panovník podniká i úspěšné tažení do Indie.
„Já jsem Kýros, král světové říše, velký král, mocný král, král Babylonu, král Sumeru a Akkadu, král čtyř částí světa,“ prohlašuje o sobě hrdě. Vojenské tažení proti Massagetům, žijícím na území dnešního Kazachstánu, se mu však stává osudným.
Král umírá podle Herodota „v té nejlítější bitvě, jakou starověký svět zažil“. Je to o to potupnější, že porážku mocnému Peršanovi uštědří žena – královna Tomyris.
