Nad hlavami hřmotní zbraněmi obtěžkané letouny, zvířenou mořskou hladinu čeří letadlové lodě, křižníky, ponorky. Mezitím mají na souši generálové nosy zabořené do map a načmáraných strategií. Sebemenší chyba nebo unáhlený rozkaz mohou znamenat katastrofu.
Původně má jít jen o krátkou námořní operaci, která má ulevit spojeneckému Rusku od tureckého sevření, a přispět k získání důležité námořní cesty průlivem Dardanely.Snaha o vylodění se ale prvnímu lordu admirality – ministrovi námořnictví – Winstonu Churchillovi (1874–1965) krutě vymstí.
I když britskému námořnictvu přesně nalinkuje cestu a navrch přidá dobytí Istanbulu, celá akce skončí ještě dřív, než vůbec začne. V bojích padne na 250 000 vojáků.
Chlapi, do akce!
Churchill ví, že útok na Dardanely je riskantní. Válečná rada mu příliš nefandí, přesto ho nemůže dostat z hlavy, a když si Turci dovolí přehmat u Suezského kanálu, prosadí ho.
S čím při svém rozmýšlení ale nepočítá, je silný protivník, řádně proškolený Německem. Tureckou armádu vnímá jen jako bandu nevycvičených slabochů, se kterou si britsko-francouzské flotily snadno poradí.
Pod velením generála Iana Hamiltona (1853–1947) je 19. února 1915 připraveno 16 britských a francouzských lodí. Úsvitem to začne, soumrakem skončí.
Záchranné lano
Ostřelování pevniny se protáhne na celý měsíc. Během něj mají minolovky jedinečnou šanci zbavit úžinu pečlivě ukrytých min, což se jim ale podaří jen napůl. Tři bitevní lodě končí 18. března pod hladinou, další tři jsou silně poškozené.
Proplutí směrem k Istanbulu se značně komplikuje a je nejvyšší čas přijít s plánem B. Do bojů jsou z rozhodnutí velení zapojeni příslušníci expedičních sborů Australian and New Zealand Army Corps (ANZAC), jejichž úkolem je vylodění na poloostrově Gallipoli.
Je ráno 25. dubna, když skupina konečně vstupuje do akce. Kvůli rozbité ponorce, která má v noci svítit na cestu, musí však akci odložit až na ráno, čímž padnou nepříteli rovnou do náruče. Brutalitu, s jakou je přivítá, vůbec nečekají.
Zocelení Osmané
Během vyjednávání, čekání a politikaření Spojenců se totiž Turci pod vedením německého generála Limana von Sanderse (1855–1929) pečlivě připraví. Do obrany zapojí nejen děla a kulomety, ale také hluboké jámy s hřeby.
Zoufalé postupy vpřed Turci okamžitě a velmi brutálně likvidují, šťastlivci, kterým se podaří vkročit na pevninu, mají jedinou možnost. Pořádně se zakopat. Příslušníci ANZAC jsou unavení a jejich řady značně řídnou. Chtějí jediné, ústup.
„Pokud nebudeme vystřídáni, budeme zničeni,“ prosí Hamiltona vojáci. Ten je však nekompromisní. „Zůstaňte, kde jste, a udržte pozice. Nacházíte se v těžké situaci a v té se nesmí dělat ústupky,“ zahlásí stroze.
Krvavé nekonečno
Dva měsíce. Tak dlouho se Spojenci snaží zlomit pevnost Krithia, Turci ale veškeré útoky odrážejí. Vojáci se nacházejí v patové situaci, nemohou dopředu ani zpátky.
Teprve v polovině léta britskému velení dochází, že silně přestřelilo, a rozhodne se pro další razantní krok. Útok na výšinu Sari Bair má rozpůlit obranu poloostrova a usnadnit tolik chtěný vpád.
I když se nejprve zdá, že Spojenci uspějí, Turci si dobyté území rychle získají zpátky. Po dalším neúspěchu je Hamilton z vedoucí funkce odvolán a jeho nástupce okamžitě hlásí „ústup“.
Teprve 11. září je vydán rozkaz k evakuaci, která je však rozběhnuta až na počátku prosince. A definitivní konec padne 9. ledna 1916! Šlo o do té doby největší evakuaci v dějinách vojenství.
Vítězové a poražení
Celá operace končí jako jedna velká krvavá lázeň. Britové přijdou o 205 000 vojáků, Francie 47 000, na čtvrt milionu mužů ztratí i Turecko.
Státy dohody neúspěšná invaze stojí i značné množství techniky, konkrétně šest řadových lodí a sedm ponorek, a Churchilla židli.
Zatímco se sklání nad prázdnými plátny, na nichž si vybíjí svůj žal, na turecké straně dosud neznámý velitel Mustafa Kemal (1881–1938) slaví. Úspěch mu vyslouží přezdívku „Atatürk“ (Otec Turků).
