V lednu 2012 sfoukne na dortu 82 svíček a o pár měsíců později zfackuje nezdvořáka, který začne před restaurací v Santa Fe nadávat jeho manželce.
Ačkoliv si Gene Hackman (*1930) už nějaký ten pátek užívá zaslouženého hereckého důchodu, starce v houpacím křesle s papučemi a dýmkou nečekejte.
Tenhle podsaditý svéráz ještě zdaleka neřekl poslední slovo. Odmalička má sklony k prosazování vlastní vůle. Když se jednou pohádá s basketbalovým trenérem, hodí učebnice do prvního kanálu a vstoupí do armády.
Aby ho vůbec vzali, musí v náborové kanceláři námořnictva sáhnout do svého bohatého hereckého rejstříku a ke svým 16 si pár let přidat. Služba vlasti ho nijak zvlášť netěší, umožní mu ale cestování, které tolik miluje.
Právě při jedné z divokých služebních cest si na motorce zláme obě nohy, což mu s největší pravděpodobností zachrání život. Díky zranění se vyhne nasazení do Koreje, odkud se z jeho jednotky vrátí jen každý desátý voják. Nakonec ho kvůli úrazu po čtyřech letech propustí ze služby domů.
Oscarová spojka
Chvíli zkouší studovat novinařinu tak jako jeho otec, než ho osud zavane do Pasadeny, kde se přihlásí do hereckého kurzu. Jeho spolužákem a posléze největším přítelem je další svérázný mladík a pozdější legenda Dustin Hoffman (*1937).
V té době to ale ani pro jednoho z nich na žádnou velkou kariéru nevypadá. Ostatní je považují za černé ovce bez talentu a Hackman sám pak dostane ještě nášup v podobě jizlivých slov jednoho z jeho učitelů: „Říkám vám, Hackmane, z vás nic nebude.“
Budu nejlepší!
Od té chvíle je Gene odhodlaný stát se nejlepším hercem, jakým může. Nějaký čas ještě kouká slavnějším kolegům na záda, než mu v roce 1967 přistane na stole scénář k filmu Bonnie a Clyde.
Role Bucka Barrowa, bratra legendárního gangstera, mu vynese první oscarovou nominaci. Druhá přijde hned vzápětí, v roce 1971, za celovečerní snímek Nikdy jsem nezpíval svému otci. Pozlacenou sošku si ale odnese až napotřetí.
Megahit Francouzská spojka otevře Hackmanovi dveře mezi hereckou elitu. Už tehdy je múze ochoten obětovat mnohé. Záběry z proslulé automobilové honičky například točí téměř z poloviny sám, bez kaskadéra.
Musím si dát pauzu…
Na konci 70. let si projde profesní krizí. Cítí, jak mu dochází šťáva a s každým novým filmem se to zhoršuje. Nakonec dospěje tak daleko, že se na plátně nemůže ani vidět. „Viděl jsem starce, strejcovskou figuru padesátníka.
A to jsem doteď věřil, že jsem chlapík něco přes dvacet.“ Výsledkem je nucená pauza. Odstěhuje se domů do Kalifornie a přestane číst scénáře. Místo toho hraje tenis, maluje a lenoší. Z gauče vstane až v roce 1980 kvůli druhému dílu Supermana.
Přestávka mu prospěje. Spokojeni jsou jak diváci, tak kritici. V roce 1993 si na poličku přidá dalšího Oscara. Za western Nesmiřitelní. Poslední film natočí v roce 2004, pak pověsí herectví oficiálně na hřebík. Ale jak sám tvrdí, nikdy neříkej nikdy…
