„V novém státě musí být čeští podnikatelé pány. Cizí kapitál chceme jenom v omezené míře.

Zisku z výroby na našem území musí být využíváno k podnikání v českých zemích,“ horlí plamenně ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss krátce po vzniku Československa v roce 1918.

Z radikála Jaroslava Preisse (1870–1946), který sní o samostatném českém státě a v roce 1893 se vyhne zatčení při procesu s Omladináři jenom díky tomu, že zrovna není v Praze, se vyklube uznávaný bankéř.

Vystudovaného právníka advokátní praxe moc nebaví, víc ho zajímá národohospodářská osvěta. Přednáší proto českým podnikatelům:

„Nemáme svého státu, nejsme samostatní politicky, ale naše snažení nese za cíl samostatnosti.

Bojujeme za nezávislost hospodářskou v užším rámci, nemáme a nemůžeme mít velkých cílů světových…“ V roce 1904 si šikovného řečníka všimne vedení Živnostenské banky a jeho kariéra je nastartovaná. Za šest let se Preiss uvelebí v křesle prvního náměstka ředitele.

„Chci z živnostenské banky vytvořit silný ústav, který dokáže omezit vliv vídeňských bankovních domů u nás,“ plánuje.

Pomoc maffiánům

Během první světové války pomáhá Živnostenská banka shánět finanční prostředky domácí odbojové organizaci Maffie.

„Budeme na svoji činnost ročně potřebovat asi 200 tisíc švýcarských franků (plat úředníka patentového úřadu v Bernu v roce 1910 činí 4500 ročně – pozn. red.),“ míní jeden z maffiánů T. G. Masaryk (1850–1937).

Peníze se daří sehnat hlavně díky Preissovi, který zajišťuje operace s cennými papíry a finanční spekulace přes neutrální země jako Švýcarsko nebo Holandsko.

Jenže mezi maffiány už v roce 1915 probleskují zprávy, že jde o příliš nebezpečnou hru a chystá se policejní zátah.

Zatčeni jsou maffiáni Alois Rašín (1867–1923) a Karel Kramář (1860–1937). I bankéř Preiss se dozví, že se o něj zajímá policie.

Dozorcům kupuje boty

Hlavním důvodem policejního zájmu jsou rakouské válečné půjčky. „Vídeň postupně vypsala celkem devět válečných půjček, které však nebyla schopna splácet a fakticky jimi peněžní ústavy ožebračovala. Živnostenská banka se válečným půjčkám v osobě dr.

Jaroslava Preisse postavila,“ vysvětluje český spisovatel Pavel Kosatík (*1962).

Preisse čeká zatčení v roce 1916. Ve vězení se ale nemá špatně. Místo vězeňské stravy v podobě plesnivého kukuřičného chleba si vymůže, aby mu posílali teplé jídlo z nedaleké restaurace. Na patře věznice se také potkává s Rašínem a Kramářem. Když je ruší kroky vězeňských stráží, koupí jim slaměné přezůvky.

„Byly velmi spokojeny ony i my. Jim bylo na nohy teplo, my jsme měli klid,“ líčí svůj nápad zatčený. Nerušeně tak mohou s Rašínem a Kramářem plánovat poválečné osamostatnění státu.

Šedá eminence dvou prezidentů

Už v září 1918 má Preiss v šuplíku zpracované zásady hospodářské politiky budoucího státu.

Rašínovi tak připraví půdu pro odloučení od rakouské měny, které proběhne v roce 1919. Ačkoli bankéř nevystupuje v politických funkcích, stává se šedou ekonomickou eminencí státu. Pracuje jako předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků nebo ve správních radách mnoha podniků.

Když prezident Masaryk uvažuje v roce 1932 o případném jmenování úřednické vlády, v otázce, kdo by mohl být ministrem financí, má jasno: „Musí to být Preiss. Není sice politik, ale lepšího odborníka, než je on nemáme.“ Ke jmenování ale nakonec nedojde.

Přestože nepatří mezi blízké přátele, s prezidentem čile spolupracuje a radí i Masarykovu nástupci Edvardu Benešovi (1884–1948).

Obvinění ze spolupráce s okupanty

„Na podzim roku 1938 koketoval s představou kandidatury na funkci prezidenta Druhé republiky. Jeho přátelům se však osmašedesátiletého Preisse podařilo přesvědčit, aby na takové návrhy nereagoval,“ líčí jeho plány současný český autor Miroslav M. Hlaváč.

Bankéř se v září 1939 se zapojuje do odboje a několikrát si ho povolá do svých vyšetřoven Gestapo.

Němcům ovšem nejde o Preisse samotného, ale o zlikvidování českého finančnictví a návrat k poměrům v 70. letech 19. století, kdy naše hospodářství ovládal vídeňský kapitál. Proti vedení Živnostenské banky proběhne proces.

Preisse zatknou, ale všechno skončí „jenom“ mnohamiliónovými pokutami. Ironií osudu proto je, že v květnu 1945 dostává obvinění ze spolupráce s okupanty a znovu se stěhuje do vězeňské cely.

Nemocného Preisse 26. dubna 1946 na vlastní zodpovědnost nechává propustit ministr spravedlnosti Prokop Drtina (1900–1980). Tři dny poté Jaroslav umírá.