Chirurg Harold Gillies zachraňoval znetvořené obličeje vojáků

„Opatrně vyříznout a vytvořit kožní klapku,“ šeptá si chirurg. Postup operace má promyšlený do detailu. Kus kůže spojený s tělem přenese na nos vymodelovaný z chrupavky žebra. Obličej anglického nadporučíka Williama Spreckleyho už nebude hyzdit ohavná díra.

Mladý novozélandský lékař Harold Gillies (1882–1960) se po vypuknutí 1. světové války připojí k britskému Lékařskému sboru královské armády.

Odjíždí do Wimereux nedaleko Bologne, kde kouká pod ruku zubaři Augustu-Charlesovi Valadierovi (1873–1933), který opravuje čelisti. Experimenty s kožními štěpy mladíka zaujmou.

Zamíří proto k proslulému chirurgovi Hippolytovi Morestinovi (1869–1919), jenž rekonstruuje obličej pomocí kůže z čela pacienta. „Pro tisíce vojáků se zohyzděným obličejem by to byla šance na nový život,“ říká Gillies.

Harold Gillies jako mladý lékař v roce 1915. Dva roky poté otevře kliniku plastické chirurgie a spravuje válečná zranění britských vojáků.

Rodí se nová klinika

Po návratu do Anglie si sjedná schůzku s armádním chirurgem Arbuthnotem Laneem (1856–1943). „Musíme zřídit chirurgické oddělení, které by dokázalo zraněným pomoci,“ přesvědčuje ho.

Lane má pro jeho záměr porozumění, a tak vzniká nové oddělení ve Vojenské nemocnici v Aldershotu. Ukazuje se ale, že svojí kapacitou nepokryje potřeby. Jenom bitva na Sommě (1. července -18. listopadu 1916) kliniku zásobuje 2000 pacientů.

V Sidcupu v Kentu proto vzniká Královská nemocnice specializovaná přímo na rekonstrukce obličeje. Otevírá v červnu roku 1917 a má přes 1000 lůžek.

Královskou nemocnicí projde na 5000 mužů, kterým je transplantována část obličeje - takhle nemocnice vypadala v roce 2002. — Královskou nemocnicí projde na 5000 mužů, kterým je transplantována část obličeje – takhle nemocnice vypadala v roce 2002.

Příliš krutá zkušenost

Do roku 1925 projde nemocnicí 5000 mužů, kterým Gillies s kolegy provede 11 000 operací. „Nejde jenom o funkci tváře, ale i o vzhled,“ uvědomuje si lékař. Je to nelehký úkol. Už samotná transplantace kůže je náročná a s vysokým rizikem infekce.

Nepovede se pokaždé. Pilota Henryho Lumleyho (1892–1918) přijímá Gillies s popáleninami v obličeji. Vezme mu k transplantaci velký kus kůže z hrudníku. Jenže do tkáně se dostane infekce a Lumley umírá. Na vině je příliš velký štěp a oslabený stav pacienta.

„Plastické operace musím provádět po malých krocích,“ uvědomuje si chirurg po této kruté zkušenosti.

Technika operací, při kterých se transplantovaná tkáň nechá ve spojení s původní tkání pomocí trubičky, se ukáže jako úspěšná.

Důležitá trubička

Jde na to jinak. V blízkosti rány (třeba z čela) vyřízne kus tkáně, ale ponechá ji částečně spojenou s tělem, aby do ní proudila krev. Přemístí ji do rány. Díky fyzickému spojení s tělem roste pravděpodobnost, že organismus štěp přijme.

Transplantaci většího kusu kůže si znovu zkusí u Willieho Vicarageho, který má z bitvy u Jutska (31. května-1. června 1916) popálený obličej. Vyřízne kus kůže z hrudníku a při přemostění vytvoří trubičku z kůže tzv.

tubed pedicle a nechává ji na místě po celé týdny. Jakmile štěp sroste a je zásobován krví, trubičku odstřihne.

Walter Yeo se stal jedním z Gilliesových prvních pacientů. Transplantace proběhla úspěšně.

Nemocnice bez zrcadel

Pozornost lékaři věnují i psychologickým traumatům, které působí znetvoření. Uvnitř nemocnice chybí zrcadla, aby zranění neviděli svůj obraz. Muži po úspěšných operacích tak poskytují útěchu těm, kteří přijedou na zákrok. Pomáhají i fotografie.

„Tak budete vypadat“ ukazují doktoři nově příchozím snímky úspěšně odoperovaných. Dávají jim naději, že opět vyjdou na ulici bez zakrytého obličeje. Gillies nepodceňuje ani osvětu.

Svoji práci popíše v roce 1920 v díle „Plastická chirurgie tváře“ a o deset let později se za svoji záslužnou průkopnickou lékařskou praxi dočká i ocenění. Je pasován na rytíře.