Dva Řekové Aischylos a Agathos se scházejí v aténských lázních. Po koupeli odpočívají a živě diskutují o politické situaci. Řecké lázně jsou sice většinou soukromé, ale může do nich zavítat veřejnost. Poskytnou jí koupel v teplé i studené vodě a dokonce i parní lázně.

Vedle místnosti pro očistu těla nechybí sál, kde hosté mohou relaxovat a pokud mají chuť, klidně se i bavit mezi sebou. Návštěva veřejných lázní se tak stává vítanou příležitostí, jak nasát nejnovější drby. Ovšem všechno je výhradně pánská záležitost.

Ženy sem vůbec nesmí, mohou se koupat jedině v ústraní svého domova. Většině domů ale ve výbavě chybí vana, a proto jim nezbude, než se jenom oplachovat v nádobách, což nenabízí žádný velký komfort.

„Tobě někdo umřel?“ zeptá se Řek Aidos, když potká na aténské ulici svého přítele Chirona. Jako odpověď dostane souhlasné přikývnutí hlavy.

Chiron je zarostlý, na bradě má třídenní strniště, což je naprosto nepřípustné, muži se nechávají denně holit ve veřejných oficínách. Na Chironovi je ale vidět, že hygieně posledních pár dní nevěnoval moc času. Omlouvá ho ale nečekaná smrt manželky.

Špína se tu toleruje jedině v případě, že zemřel někdo v rodině, nebo také vládce či hrdina z bitvy. Zanedbání hygieny se považuje za projev smutku. Kromě toho si lidí v takové chvíli také sypou na hlavu popel.

Když ale Řekové nedrží smutek, myjí se několikrát denně, poprvé hned ráno. Odpoledne se kromě koupelí nechávají i masírovat a slabost pro parfémy mají i muži.

Římané dávají přednost studené vodě

Na Martově poli v Římě právě skončila sportovní soutěž. Urostlí mladí vojáci povzbuzení sportovním výkonem naskáčou do vody řeky Tibery. Neodradí je ani skutečnost, že léto už skončilo a nastává podzim.

Vojenský duch jim ale nedovoluje naříkat, že je voda studená. I když dobře znají teplé koupele stejně jako Řekové, noří se do studené vody.

Nevadí jim ani zvědavé pohledy přihlížejících Římanů, kteří si podívanou nenechají ujít. Mají urostlé postavy, a tak se mohou svým tělem pochlubit.

Koupou se i legionáři

Římané přejímají hygienické zvyky od Řeků, ale na rozdíl od nich nejsou tak zhýčkaní a jako otužilci dávají přednost studené vodě. Příkladem jsou i římští legionáři. Když táhnou Evropou, nikdy se nezapomínají vykoupat.

Ve svých táborech si budují lázně, a když na to nemají čas, alespoň se vrhnou do nejbližší řeky. Nemají-li vodu, jsou z toho celí nesví.

„Pokud chtěl některý římský autor zdůraznit, jaké strázně museli vojáci během tažení vydržet, vždy uváděl, že se nemohli několik týdnů ani vykoupat,“ vysvětluje Vondruška.

Bůh spasí jenom špinavce

Když se v roce 476 n. l. rozpadne starověká římská říše, její hygienické návyky jsou inspirující jedině pro hrstku vládnoucích germánských vrstev. Například merovejští králové se po antickém vzoru myjí až do roku 751, kdy skončí vláda jejich dynastie.

Středověká Evropa ale na hygienu úplně kašle. Lidé chodí špinaví, neupravení, nemyjí se klidně dlouhé měsíce. Lví podíl na tom má církev. „Bůh spasí jenom ty, kteří jsou chudí, hladoví a špinaví,“ hlásají její představitelé a lidé se tím ke své škodě řídí.

„Čistota je znamením bohatství, a to je hřích,“ vysvětlují kněží prostým lidem a ti je na slovo poslouchají. Jakákoli péče o tělo zavání zhýčkaností.

Situace dojde tak daleko, že například Benediktinský řád dovoluje svým mnichům jenom jednu nebo dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů dokonce zdůrazňují špínu jako projev zbožnosti.