„Paní, král je mrtev,“ přináší uprostřed prosince 1474 rychlý posel zprávu Isabele Kastilské do Segovie ve středním Španělsku. Následnice trůnu ví, co to znamená. Její nevlastní bratr a proslulý zhýralec Jindřich IV. je po smrti. Ona se stává královnou.

Po krátké zádušní mši za sourozence se ještě v Segovii nechává provolat královnou, aby ji náhodou někdo nepředběhl. V čele ozbrojené družiny pak Isabela (1451–1504) odcválá zpět do místního hradu.

Jeden z jejích věrných šlechticů před ní veze meč, skloněný špičkou dolů. Jde o symbol – nová královna bude trestat všechno bezpráví. „Povězte mi, vy, kteří jste tolik studovali historii, slyšeli jste někdy, že by se symbol života a smrti nosil před královnami?

Já vím jen o králích,“ rozčiluje se v okruhu svých rádců Ferdinand Aragonský (1452–1516), když se dozvídá o činu své manželky. Brzy ale vychladne.

Isabela ho přesvědčí, že kdyby se svým prohlášením královnou otálela a čekala na jeho příjezd z Aragonie, mohla by o kastilskou korunu také úplně přijít. Vzápětí se ukáže, že není daleko od pravdy…

Boj je zlo

„Právoplatnou královnou Kastilie je Juana a já se s ní v brzké době ožením,“ píše Isabele nadutě portugalský král Alfons V. (1432–1481) v průběhu roku 1475. Jindřich IV. (1425–1474) po sobě zanechal dceru Juanu (1462–1530), která se teď stává želízkem v ohni pro všechny Isabeliny politické odpůrce.

Nové kastilské královně se pomyšlení na válku příčí. „Boj je zlo,“ prohlašuje, ale tuší, že nyní se jí nevyhne.

Sporné vítězství

V čele Isabeliny armády samozřejmě jede její manžel Ferdinand Aragonský. Ani královna však nezůstává pozadu a vyhoupne se do sedla. Je schopná svého chotě následovat stovky mil, aniž by na ní byla znát únava. Těhotenství jí nebrání obléknout brnění.

Vzhledem ke své tělesné síle přečká bez větší úhony i několik potratů. Jeden prodělává v létě 1475 během velení v Toledu. Ferdinand tehdy není u vojska přítomen a Isabela osobně burcuje své muže proti Portugalcům.

„Tvé pomoci našim zbraním,“ obrací se na boha na závěr své řeči. Odpovědí jí je mohutný jásot. K rozhodujícímu střetu s nepřítelem dochází ale až v březnu 1476 u Tora severozápadně od Madridu. Tehdy na bitevním poli zůstává ležet na 10 000 mrtvých.

Otázka vítězství je sporná, ale Isabela okamžitě po zprávách z bojiště nechává sloužit děkovnou mši a Alfons V. už nemá sílu k dalšímu střetu. Princezna Juana skončí za zdmi kláštera.

Jedna země, jedna víra

Po smrti svého otce Juana II. (*1398) v roce 1479 se Ferdinand ujímá vlády nad Aragonií. Královští manželé teď mají čas na další velký podnik – reconquistu, dobytí granadského emirátu, který se stále nachází na jihu Pyrenejského poloostrova.

„Jedna země, jedna víra,“ sní Isabela o sjednoceném Španělsku. V roce 1482 padne do rukou křesťanů první významná nepřátelská pevnost Alhama. Ferdinand Aragonský žene své vojáky od jednoho maurského sídla ke druhému. Isabela je ale o krok před nimi.

S tisíci ženistů připravuje manželově armádě cestu a zajišťuje přepravu válečného materiálu. Jindy se sklání se svým chotěm nad mapami a spřádá bojové plány. Křesťanští vojáci uvěří, že když se v jejich ležení objeví sama královna, vítězství bude jejich.

„Za našeho krále Isabelu!“ provolávají jí vojáci slávu. Největšího triumfu se Isabela dočká 2. ledna 1492, když padne Granada.