Princ nepřijede a když je princezna nakonec zachráněna, nevypadá už jako princezna.

Blanche Monnierová (1849–1913) z francouzského Poitiers je veselá, a krásná. V roce 1876 má 26 let a chce se vdávat. Je zamilovaná, ale možná už cítí, že má nejvyšší čas. Jejím vyvoleným je o mnoho let starší právník.

Je však protestant, navíc republikán, a její matce Louise se vůbec nelíbí. Všemožně se dceři snaží vztah rozmluvit. Musí přece dbát na pověst vysoce postavené rodiny. Žádný argument, prosba, ani příkaz však Blanche nedokáže zviklat.

Napětí v domě houstne a jednoho dne roku 1877 dívka beze stopy zmizí. Louise je sice patřičně nešťastná, ale jak říká: „Musíme doufat, a zatím se snažit žít dál.“ Nikdo netuší, jak temné tajemství přitom ukrývá.

Zamčená láska

Se synem Marcelem totiž vymyslela plán jak manželství zabránit. Toho kdy dívka „zmizela“ ji totiž zamkli v malém podkrovním pokoji. „Zůstaneš tam, dokud nedostaneš rozum!“ křikne přes dveře, matka.

„To se nikdy nestane!“ odpoví vzdorně Blanche a protože mají obě v povaze tvrdohlavou zatvrzelost, stane se jak řeknou. Zuřící Louise přikáže Marcelovi zabednit okenice, takže se Blanche ocitá bez slunečního světla. Její život se mění v peklo.

Přestože křičí, prosí, volá o pomoc, nikdo jí nepřijde zachránit. Zamčená nakonec zůstává neuvěřitelných 25 let! Dokonce i poté, co její milovaný v roce 1885 zemře.

Po celou dobu nevidí sluneční světlo, nesetká se s nikým jiným než matkou a bratrem, a živí se jen zbytky, které oni dva nedojí. Jediným společníky jsou jí potkani, které přitahují zbytky jídla.

Osvobozená troska

„Dovoluji si Vás upozornit na mimořádně vážnou záležitost.

V domě na Rue de la Visitation 21 vězněna jest už po čtvrt století nevinná dívka, nucená žíti o hladu a ve špíně,“ čte vrchní prokurátor v anonymním dopise, který dostává 22. května 1901. Je v šoku.

Adresa v luxusní čtvrti přece patří vážené paní Monnierové, která je vzorem ušlechtilosti jedním z nejváženějších členů místní honorace. Vzpomene si však i na 25 let starý případ zmizení její dcery.

Hned druhý den osobně klepe na dveře doprovázen několika četníky. Když je Louisa odmítne vpustit, vniknou dovnitř a dům prohledají. V podkroví objeví ukryté dveře zamčené visacím zámkem. Vypáčí je, ale zevnitř se vyvalí takový puch, že je téměř nemožné vejít.

„Otevřete okno!“ nařizuje. Se zarezlými panty okenic však nelze hnout a tak musí být okenice vylomeny. Jakmile pronikne do pokoje světlo, spatří muži v rohu něco neuvěřitelného.

Postel na níž se krčí hromada špíny, ve které lze jen stěží rozeznat na kost vyhublé lidské tělo. „Na shnilém slamníku plném výkalů ležela úplně nahá vyděšená a nepříčetná žena.

Podlaha byla pokryta krustou tvořenou trusem, prachem a shnilými zbytky masa, zeleniny, ryb a chleba,“ popisuje jeden z četníků. Postel se navíc hemží hmyzem, který leze i po těle. „Puch byl tak silný, že nebylo možno pokračovat s vyšetřováním.“

Příliš pozdě na záchranu

Zatímco Louise Monnierová je okamžitě zatčena, stejně jako její syn, nebohá Blanche je dopravena do nemocnice. Je jí 49 let, váží pouhých 25 kg a po letech v šeru nesnese přímé sluneční světlo.

„Je krásné znovu dýchat čistý vzduch,“ říká však šťastně a ošetřovatelky prozradí novinám jakou radost měla z koupele. Přes to se však o šťastném konci dá mluvit jen stěží. Blanche se z traumatu nikdy nevzpamatuje.

Nedokáže se vrátit do běžného života brzy končí v psychiatrické léčebně, kde v roce 1913 také umírá. Dvanáct let po matce, která zemřela na infarkt 15 dnů po zatčení.

Marcel je sice odsouzen na 15 měsíců, odvolá se však a do měsíce je propuštěn protože ve Francii v tu dobu nelze nikoho odsoudit za neposkytnutí pomoci. Zákon je upraven až v roce 1941, právě na základě tohoto případu. Kdo napsal anonymní dopis se nikdy zjistit nepodaří.