21. března 1953 píše agentura AP ve Vídni, že „premiér Antonín Zápotocký, 68 letý bývalý kápo z nacistického koncentráku, kterého chtěli Nizozemci obvinit z válečných zločinů, byl dnes zvolen komunistickým prezidentem Československa.“ Na hlavě státu ulpívá cejch zločinu…
„Všechno propadlo v konkursu. Pošli 500 Kč na adresu F. Mašek, ředitel věznice v Místku,“ píše v březnu 1939 své manželce komunista Antonín Zápotocký (1884–1957) z věznice v Místku po svém nezdařeném pokusu o ilegální přechod hranic.
Místo do Polska teď putuje na pražskou Pankrác a v únoru 1940 do Drážďan. O měsíc později ho deportují do koncentračního tábora Sachsenhausenu nedaleko Berlína.
Vězeň číslo 18013 tam zůstane až do konce války. Jaké tam má postavení?
Autorka Ludmila Šumberová v Zápotockého životopisu tvrdí, že „jako každý jiný vězeň pracoval 10 hodin denně.“ Dodává ale, že „se stal členem ilegální buňky KSČ a členem mezinárodního ilegálního táborového vedení, které rozvíjelo činnost v zájmu vězňů a k jejich ochraně.“
Naznačuje snad nenápadně, že měl v táboře funkci tzv. kápa, tedy dozorce z řad vězňů? Podle současného historika Petra Koury právě organizace komunistů umožnily řadě členů strany přežít v nacistických lágrech. Nekomunistickým vězňům ale komunisté moc nepomáhali.
Esesákům kreslí portréty
Vězeň ze Sachsenhausenu Stanislav Kaska (1919–2013) později: „Když se dozvěděli (komunisté), že Zápotocký přišel do Sachsenhausenu, tak mu sehnali pěkný komando, protože měli celou samosprávu.
Do toho jim esesáci nemluvili…a on byl nadanej na sochařství, uměl krásně udělat portrét…“
Zápotocký kdysi jako kameník pracoval na obnově pražského Chrámu svatého Víta a umí kreslit. Esesáci za ním chodí s žádostí o portrét. Má tedy protekci. Pětiletý Zápotockého pobyt v Sachsenhausenu ukončí 20. dubna 1945 evakuace tábora.
Vězni pochodují vstříc smrti. Naštěstí potkají Rudou armádu dříve, než stihnou vyhladovět.
Slibná kariéra ohrožena
V červnu 1945 je Zápotocký zvolen předsedou Ústřední rady odborů. Kromě toho je i členem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. Slibně našlápnutou kariéru ale může o rok později zhatit šuškanda.
Nizozemci prý žádají o vydání Zápotockého kvůli jeho působení v koncentračním táboře.
„Právě Antonín Zápotocký byl kápem v jednom z koncentračních táborů, v Sachsenhausenu, a po druhé světové válce požádalo Holandsko oficiálně o vydání Antonína Zápotockého do Holandska, protože byl podezřelý ze spoluúčasti na smrti několika holandských vězňů,“ uvádí Koura.
Přísně tajný spis
15. srpna 1946 ale nizozemské velvyslanectví posílá ČTK zprávu, ve které dementuje fámy a prohlašuje, „že vláda jeho Veličenstva nepožádala o vydání pana Zápotockého.“ Stejnou informaci dostává i československá vláda.
„Velvyslanectví si dovoluje dodat, že Ministerstvu spravedlnosti nejsou známy žádné skutečnosti o újmě pan Zápotockého, a že žádná žaloba proti němu nebyla přijata,“ zazní z nizozemské ambasády.
Jak to tedy bylo ve skutečnosti s žádostí o Zápotockého vydání a jeho působením v Sachsenhausenu? Odpověď možná nabídne spis, který se ukrývá v nizozemském Národním archivu pod číslem 277, R 63/90/01 a týká se právě Zápotockého. Bohužel ho bude možné zveřejnit až v roce 2066.