Někdy se říká, že ve Spojených státech nejsou historické památky starší než několik málo století. Opak je pravdou. Jen je třeba se dívat po těch, které tam byly dávno předtím, než přišli evropští kolonizátoři. Jedna taková památka je v horách dnešního Colorada.
Když se procházíte po plochém rovném vršku jedné ze stolových hor v národním parku Mesa Verde v severoamerickém Coloradu, nic nenasvědčuje tomu, že byste tu mohli narazit na něco zvlášť zajímavého.
Kam až dohlédnete, vyrůstají z rezavého písku nízké borovice, jalovce a pichlavé keře. Buď fouká, nebo je vedro – podle toho, v kterou roční dobu jste se tu octli. Trávy tu moc není, na tu je tu příliš sucho.
A pak se vám najednou pod nohama otevře zelený kaňon a vidíte, že v jeho stěně je pod masivním převisem vetknuté starobylé opuštěné město.
MÍSTA Z LEGEND
Nejvíc tenhle zážitek musel překvapit na konci 19. století dva rančery, kteří na údolí náhodou narazili, když hledali zaběhnutý dobytek. Označili místo jako Skalní palác – a tak se mu říká dodnes.
V jejich době se o něm nikde nepsalo a anglicky mluvící Američané o něm neměli ani tušení.
O skalních obydlích se vyprávělo jen v legendách a příbězích kmenů souhrnně označovaných jako Pueblané, jejichž příslušníci dnes většinou žijí o stovky kilometrů jižněji v Arizoně a Novém Mexiku. Právě jejich předkové stavby totiž před staletími obývali.
Tyto příběhy, které se v kmenech předávaly z generace na generaci, ale nikdy nebyly určené uším cizinců.
STĚHOVÁNÍ DO SKAL
Předkové dnešních Hopiů, Zuniů a dalších kmenů palác postavili ve 13. století, tedy před více než osmi sty lety. Je to největší a nejzachovalejší skalní sídlo v kraji. Ve své době však rozhodně nebylo jediné.
Podél úbočí místních kaňonů je jich poschovávaných kolem šesti set. Choulí se nad stometrovou hloubkou a ze dna kaňonu na ně skoro nelze dohlédnout. Do vesnic a obydlí se muselo lézt po žebřících, skalních římsách nebo prostě po skále.
Přitom ještě krátce předtím žili Staří Pueblané životem usedlých zemědělců v blízkosti svých malých polí. Pěstovali kukuřici, dýně a fazole a chovali krocany. Proč se najednou začali stěhovat právě sem?
Z JIHU NA SEVER
Celé je to ještě o něco složitější: Staří Pueblané přebývali v Mesa Verde odedávna, ale kolem roku 1000 bylo centrum jejich říše více na jihu. V údolích budovali impozantní stavby a udržovali čilý obchodní ruch s blízkým i vzdáleným okolím.
Později se ale začali stahovat sem do hor. Vesnická centra stavěli na pláních na vrcholcích stolových hor a většina lidí žila v samostatných usedlostech v okolí. Pak se ale stalo něco, co je přimělo sestěhovat se na nepřístupná místa do skal.
Některé teorie říkají, že to souvisí s nepřízní počasí. Jiní věří, že se místní populace rychle rozrostla, takže bylo málo jídla a začalo docházet ke krvavým konfliktům.
UMĚLCI ZE SKALNÍCH OCHOZŮ
Ať už obyvatele vehnalo do Skalního paláce cokoli, nedá se říct, že by tam jen bojovali o holý život. Čas trávili i uměním, které ovšem mohlo mít duchovní rozměr. Nádobí z keramické hlíny zdobili složitými černými geometrickými obrazci na bílém podkladu.
Na stěnách paláce se pak dodnes dají najít zbytky rozsáhlých maleb. I ty mají bílý podklad. Červenou barvou jsou na něm nakreslená zvířata, rostliny a geometrické linie.
Zdá se, že jsou to malby krajiny – obyvatelé paláce na zdech nejspíš zaznamenávali své okolí. Jejich řemeslné schopnosti jsou možná upomínkou prosperity jejich nepříliš vzdálených předků.
PODZEMNÍ KRUHOVÉ MÍSTNOSTI
Ve vesnici žili obyvatelé pospolu. Nejvyšší z budov, postavených z kamene a hlíny, měly čtyři patra a dotýkaly se stropu jeskyně. Dohromady má sídlo 150 místností a dalších dvacet velkých kruhových, zapuštěných do země.
Takové místnosti se říká kiva a probíhal v ní společenský a náboženský život. Kivy mívaly střechu, skrze kterou se do nich slézalo po žebříku. Uvnitř se dalo sedět kolem ohniště. Kolem kruhových místností jsou malé dvorky a za nimi zbývající místnosti a domy.
V některých se bydlelo, jiné sloužily jako spižírny. Komplex má také jednu kruhovou věž, jejímž účelem si archeologové nejsou jistí.
PRŮCHOD Z JINÉHO SVĚTA
K náboženským obřadům se v kivách scházejí i dnešní Pueblané. Právě díky nim víme, k čemu sloužily prohlubně naproti ohništím umístěné vždy na severní straně. Podle samotných Pueblanů jde ve skutečnosti o vchody – vstupy z jiného světa.
Zunijská legenda říká, že první lidé vznikli ve světech pod námi, kde byla temnota. Dva bratři pak putovali za světlem a vystoupili na zemský povrch, kde vládl jejich otec Slunce.
Hopiové zase vyprávějí, že lidi podsvětím provedla jejich spolustvořitelka, pavoučí žena. Místu, kterým lidé vystoupili na tento svět, se říká sipapu. A pro upomínku tohoto výstupu má takové místo každá kiva.
CHRÁM SLUNCE
Na skalnatém výběžku přímo naproti Skalnímu paláci stojí další pozoruhodná stavba. Odpověď na otázku, proč Staří Pueblané odešli do skal, ale zrovna nepřináší. Vědci v 19. století místu začali říkat Sluneční chrám.
Stavba má tvar písmene D a uvnitř jejích dvojitých zdí je několik dalších kruhových staveb. Kivy to nejsou, na věže zas nebyly dost vysoké.
Místo se nepodobá ničemu jinému v okolí a nejsou tu stopy ohně, odpadních jam ani skladování jídla, takže se tu nikdy nebydlelo. Budova nevypadá ani jako vesnické centrum, jaká Staří Pueblané stavěli v dřívějších dobách. Účel místa zůstává neznámý.
Někteří si myslí, že mohlo sloužit k pozorování oblohy nebo snad k oslavám slunovratu.
K NOVÝM DOMOVŮM
Sláva Skalního paláce a jeho okolí netrvala příliš dlouho, vlastně jen několik desítek let. Obyvatelé své domovy opustili tak náhle, jako je vybudovali. Obojí se stalo během jednoho století, možná v průběhu jediného lidského života.
Místní za sebou nenechali jen stěny kaňonů, ale celou zemi svých předků. Odešli daleko na jih. A proč? Existuje na to několik teorií a antropologové a archeologové o tom diskutují dodnes. V příbězích dnešních potomků Starých Pueblanů se o tom nejspíš hovoří.
Ale jak víme, tyhle příběhy se cizím lidem neříkají. Pueblané každopádně na svou bývalou domovinu nezapomněli. Je pro ně posvátná a mají ji ve velké úctě. I to je důvod, proč nemají chuť o ní vyprávět zvědavcům.
