Čeští obrozenci to v minulosti neměli jednoduché. Mnozí se potýkali s velkou nepřízní osudu. Přesto se mu dokázali postavit. Jací byli doopravdy? Přinášíme zajímavosti o nich, které v hodinách češtiny většinou nedozvíte.

V roce 1793 se František Martin Pelcl (1734–1801) stává prvním profesorem českého jazyka na Pražské univerzitě.

Ačkoliv patří k zapáleným vlastencům, snaha získat profesuru nejprve historie, kde neuspěl, a poté češtiny, pro něj byla ryze praktickým krokem.

Skončila mu totiž služba vychovatele v rodině hraběte Nostice a on nutně potřebuje zajistit rodinu, která kromě něho a manželky zahrnuje ještě osm dětí (oženil se v roce 1775). Moc dlouho se ale z úspěšné učitelské kariéry neraduje.

V posledních letech života ho zdraví trápí natolik, že univerzitu musí nakonec opustit.

Josef Dobrovský chtěl křísit mrtvé

Podivná postava upoutá na první pohled. Modrý kabát i kalhoty, nákrčník i střevíce stejné barvy. Dokonce i v jeho kapse byste našli modrý kapesník! Modrá barva má totiž chránit před nemocemi a zlem.

Zakladatel slavistiky Josef Dobrovský (1753–1829) se vydal na procházku. Zalíbení v modré barvě ale není jeho jedinou zvláštností. „Nejraději čerstvou vodu nebo podmáslí píval.

Před spaním do hlíny vodu vlíti si dal a v ní bosou nohou hodinu šlapal,“ líčí další perličky z jazykovědcova života Karel Hostaš (1854–1934), ředitel klatovského muzea. Josef také nesnáší mytí mýdlem a dlouhé vyspávání.

Spoustu českých vlastenců rozčílí svojí kritikou Rukopisu zelenohorského. Dočká se za to odsouzení a pomluv. V roce 1781 přežije tragédii, když je na lovu v Jindřichovicích postřelen. Událost později viní z toho, že se u něj rozvinula duševní porucha.

Podle mínění přátel ale příčinou bylo spíše vypětí a přepracovanost. Nemoc plně propukne v roce 1795, kdy dostane záchvat zuřivosti. Díky léčení doktora Helda neskončí v ústavu pro choromyslné.

Někdy trpí záchvaty, ale podle lékařů „zřídka v děsivější podobě, nýbrž jen v tichém, neškodném blouznění a v jakémsi podivínství“.

Jednou tvrdí, že umí vzbudit mrtvé, podruhé drhne podlahu svými rukopisy, do třetice chce, aby od něj hosté neodcházeli dveřmi, ale oknem v prvním patře.

Josef Jungmann dostal vadu řeči pod kontrolu

Kateřina Jungmannová patří k nábožensky založeným lidem, a proto se rozhodne zasvětit svoje šesté dítko Bohu. „Bude to kněz,“ prohlásí. Jenže Josefa Jungmanna (1773–1847) ale příhoda z mládí nasměruje na dráhu jazykovědce.

U jeho strýce se jednou sejde spousta lidí, všichni se dobře baví, jenom Josef ne, a ne se zapojit do hovoru. Zadrhává, to je jeho vada. Nemůže najít správná slova, a proto raději s ruměncem ve tváři zmlkne.

„Vždy mně devět německých výrazů tanulo na mysl než jeden český,“ komentuje svůj zážitek. Jedna z žen si do něj navíc nepříjemně rýpne:

„Já vždycky slýchala, že jen v Otročiněvsi (poblíž Berouna, odkud pocházela) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích (Jungmannovo rodiště).“ Josef se proto rozhodne věnovat svojí mateřštině. V průběhu života se mu podaří dostat svoji vadu pod kontrolu.

„Ve zralém věku ho postihovala jenom v silném citovém pohnutí, nebo když vypil sklenici piva či vína. Snad proto si nedal v hospodě víc než jedno malé pivo,“ líčí jeho žák, politik František Ladislav Rieger (1818–1903).

Od mládí až do konce života Josefa trápí souchotiny. S přibývajícími roky se potíže stupňují a stávají se příčinou smrti.