Přestože zabije jen svého milence, stává se Japonsku legendou. Její jméno zná každý Japonec, a její příběh je dokonce několikrát zfilmován.

Sada Abe (1905–?1971) je sedmé z osmi dětí tokijské rodiny z vyšší střední třídy. Když začnou problémy s jejím starším bratrem Šintarem a sestrou Teruko, rodiče ji posílají ven, ve snaze uchránit ji před ošklivými hádkami. Stane se však něco horšího.

Dívka se chytí špatné party a jako čtrnáctiletá je venku znásilněna. Přestože jí rodiče zpočátku brání a podporují, mění se v problémovou dívku, která jde z průšvihu do průšvihu. Nakonec ji naštvaný otec v roce 1922 prodává do gejšího domu.

„Setkání se světem, který ji odmalička fascinoval, je však pro Sadu hořkým zklamáním,“ píše Takeši Fujuki ve své knize. Nestává se obdivovanou společnicí, ale posluhovačkou a gejšou na nejnižší pozici, kde je nucena poskytovat především sexuální služby.

Odměny jsou směšné, navíc si jako bonus vyslouží syfilis. Po pěti letech se rozhodne odejít a stát se lépe placenou prostitutkou na plný úvazek. Ani tato funkce ji však dostatečně neuspokojí, proto začne hledat cestu ven.

První, který ji uspokojí

Využívá k tomu samozřejmě muže. Ty, kteří mají moc a peníze, jako budoucí člen japonského parlamentu Goro Omija, nebo jsou výkonní tak, aby ji uspokojili. Což není snadné. „Byla nevyčerpatelná.

Nebyla spokojená, pokud jsme to nedělali alespoň třikrát za noc.

Zpočátku to bylo skvělé, ale po pár týdnech už jsem byl poněkud vyčerpaný,“ vypoví Kinnosuke Kasahara, který se jí ujme v roce 1934. Toho pravého potkává v únoru 1936. Kičizo Išida (1894-1936) je majitelem restaurace, ve které si najde práci jako servírka.

To, co mělo být krátkým flirtem, přerůstá v hodně divoký vztah. Když se 23. dubna setkají v jednom z hodinových hotelů, místo domluvené krátké schůzky zůstávají v posteli celé čtyři dny. A pak se jen přesunou jinam, kde by mohli pokračovat.

Sexuální maraton pokračuje až do 8. května 1936! „Nikdy jsem se s takovým mužem nesetkala. Poprvé v životě mě někdo přivedl k branám ráje,“ vzpomíná později Sada a přizná, že šíleně žárlila.

Když si uvědomí, že jako ženatý muž bude vždy patřit jiné, napadne ji, že ho raději zabije, než by jí ho nechala. Dokonce si 11. května koupí kuchyňský nůž.

Vražda z lásky

O týden později spolu tráví další vášnivou noc. Během milostných hrátek Sada přiloží nůž k jeho penisu „Slib mi, že už nikdy nepotěšíš jinou ženu.“ Išida se tomu zasměje. Té noci zkusí při sexu asfyxii – dušení.

Pásek obi (tradiční součástí kimona), který mu Sada utáhne kolem krku, natolik zvyšuje jeho rozkoš, že chce, aby pokračovala. Tak dlouho, až to Išida málem nerozdýchá a Sada ho musí nacpat sedativy a prášky proti bolesti. Když usíná, šeptá jí:

„Až mě budeš znovu škrtit, tak už nepřestávej, protože ta bolest potom je nesnesitelná.“ Asi to myslí v žertu, jenže kolem 2 hodin ráno 18. května 1936 obtočí Sada spícímu milenci obi kolem krku a uškrtí ho.

Několik hodin leží přitulená k tělu mrtvého, pak vezme nůž. Do jeho levé paže vyřeže své jméno, pak mu uřízne genitálie a pečlivě je zabalí. Když opouští hotel žádá personál, aby Išidu v jeho pokoji nerušili.

Sebevraždu nestihne

Další dny se zpráva o vraždě ocitá na titulních stranách všech japonských novin a pátrání se mění v celonárodní šílenství. Policie je zavalena telefonáty. Z celé země lidé hlásí, že ji právě viděli.

Občas někde zpráva vyvolá paniku a v Ginze dokonce velkou dopravní zácpu. Sada se zatím skrývá v tokijské čtvrti Šinagawa. Zajde si nakoupit, do kina, v jednom podniku si dá tři piva. Většinu času však tráví v hotelovém pokoji.

Píše dopisy na rozloučenou a omlouvá se Omijovi, že mu svým činem zničila kariéru. Chce spáchat sebevraždu a připojit se Išidovi. Má v plánu skočit z útesu s jeho údem v ruce. Mezitím se s ním alespoň pokouší ukájet.

„Dala jsem si ho do pusy a zkoušela si ho zavést dovnitř, ale nefungovalo to, i když jsem to zkoušela dlouho,“ přizná u výslechu, když je tři dny po vraždě zadržena. Na otázku proč ho zabila, odpoví:

„Jen tak jsem mohla mít jistotu, že se ho žádná další žena nedotkne. Milovala jsem ho tak moc, že jsem takové pomyšlení nesnesla.“ Je usvědčena z vraždy druhého stupně a mrzačení mrtvoly, a odsouzena na šest let vězení. Stává se národní ikonou.

Knižně vydaný záznam výslechu se stává bestsellerem, stejně jako autobiografie, kterou napíše v roce 1947. Zatímco její příběh je dodnes oblíbeným tématem seriózní i brakové literatury, a několikrát je i zfilmován, ona sama se postupně stahuje do ústraní, až se nakonec s hlavou oholenou ukryje v jednom z klášterů. Kde také někdy po roce 1971 umírá.