Revolucionář Josef Václav Frič spláchne roku 1848 žízeň zlatavým mokem. „Ti opatrní, přemoudřelí a uhlazení staří páni nechápou, že hospoda je prubířským kamenem demokracie,“ přisadí si lehce opojený alkoholem. Dějiny mu ale dávají za pravdu. Zárodek nejednoho převratu vzniká v hospodě…

„Ekonomicky slabá česká společnost prostě nemohla najít jiná společenská střediska než právě početné restaurace, hostince, pivnice, sklípky, krčmy a kafírny.

Český literát stěží mohl své přátele přijímat ve svém bytě, který obvykle představovala jediná místnost, a pro pohoštění by stejně musel poslat do nejbližšího pohostinského zařízení,“ líčí situaci kolem poloviny 19. století český historik Jiří Rak (*1947).

Když čeští vlastenci chtějí, aby se jejich věc trochu pohnula dopředu, nezbývá jim zkrátka, než se sejít v hospodě.

Nejdůležitější schůzka probíhá 11. března 1848 v hospodě ve Svatováclavských lázních (mezi dnešním pražským Karlovým náměstím a Václavskou ulicí, dnes už budova neexistuje – pozn. red.). Policie všechny nechá být, myslí si, že z toho jako obvykle nic nebude.

Jenže tentokrát se splete. Rodí se požadavky Čechů na nejrůznější svobody a po hospodách je hned co probírat…

1. Umírnění versus radikálové

Hospoda: Měšťanská beseda, Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 20

Založena: 1845, existuje dodnes, nyní je na jejím místě hotel

Nejslavnější období: kolem poloviny 19. století a léta v nové budově po roce 1871

Vlastenečtí štamgasti: František Palacký, František Ladislav Rieger, František August Brauner, František Dittrich

Měšťanská beseda jako „reprezentační politicko-společenské středisko pražských měšťanů“ zahajuje svoji činnost 31. ledna 1846. Vystřídá dvě působiště v pronajatých prostorách ve Voršilské ulici a v domě U černé růže na Příkopech, než si konečně v letech 1868 – 1871 postaví vlastní budovu v dnešní Vladislavově ulici.

Jádrem se stává restaurace, kde se nejenom popíjí a debatuje, ale také se hraje biliár nebo karty.

„Zotavení sil starostmi vezdejšími sklíčených, vzdělání ducha v obcování s muži, kteří okrasou vlasti a národa svého jsou, bratrské přichýlení se měšťana k měšťanu, Čecha k Čechu, to ty jsou poklady, jichž každý zde najde…“ obhajuje vznik nového přepychového hostince primátor František Dittrich (1801 – 1875).

V Besedě se schází usedlejší vlastenecká inteligence, která vytýká mladým radikálům jejich horkokrevné postoje.

„Jenom vymetáte krčmy a děláte ostudu našemu počestnému vlasteneckému úsilí,“ vyčítají umírnění besedníci kroužku mladých revolucionářů zvanému Repeal. Novinář Josef Václav Frič (1819 – 1890) ale sebe a své kumpány ostře brání.

Vztek zapije pivem a pak prohlásí, že „návštěvy hospod jsou prubířským kamenem demokratického cítění“. Právě v diskusích v hospodách vidí možnost tříbit si názory a šířit nové myšlenky.

„Však vy v Měšťanské besedě se podle svědků také jenom pouhou vodou nenapájíte!“ vrací jim jako bumerang jejich kritiku. Má pravdu, mnozí z vlastenců s chutí sáhnou po dobře vychlazeném džbánku. Voda v něm ale rozhodně není.

2. Rozzlobený sládek

Hospoda: pivovar U Primasů, Praha 2 – Nové Město, Štěpánská 44

Založena: 1803, budova zbořena roku 1921, dnes je na jejím místě banka

Nejslavnější období: 50. léta 19. století

Vlastenečtí štamgasti: Karel Havlíček Borovský, Josef Václav Frič

Redaktor Národních novin Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) nešetří svojí břitkou satirou zpátečnické Rakušáky ani české rádoby vlastence.

Když mu při jedné z návštěv hospody padne zrak na čerstvý nápis, který si na lokále nechali vymalovat, nevěří svým očím. Honem si brousí pero, aby milovníky novot poškádlil, jak krásně se jim podařilo ty české hospodské vývěsní štíty vymyslet.

„Onen nápis zněl U Primasu, tento Ů Lajblů, onen měl tedy o kolečko méně, tento o kolečko více,“ posmívá se jazykovým všeumělům i Havlíčkův kolega novinář Jakub Malý (1811 – 1885).

Alkoholem povzbuzená vlastenecká čeládka při jednom z nočních výletů sundá přebytečné kolečko od Lajblů a přemístí ho na koncové „u“ k Primasům. Možná, že podařený žertík spískal dokonce sám Havlíček.

V novém čísle novinové přílohy Včela si z chybějícího kroužku utahuje. „Nikdo mne takto veřejně kárat nebude,“ zlobí se na něj ale zdejší hostinský Vaňka. „Sundejte to!“ nařídí svým lidem a kolečko opět zmizí.

Havlíčkovi pak posílá pár lahví piva s douškou, „aby se panu redaktorovi požitím sílícího nápoje lépe mozek protřel“. Baví se tím celá Praha.

3. Indický spolek v pražské krčmě

Hospoda: U svatého Tomáše, Praha 1 – Malá Strana, Letenská 12

Založena: 1352, zrušena roku 1951, obnovena po roce 1970, existuje dodnes

Nejslavnější období: 80. – 90. léta 19. století

Vlastenečtí štamgasti: Jakub Arbes, Josef Václav Frič, Mikoláš Aleš, Luděk Marold, Josef Svatopluk Machar

V pivovaru svatého Tomáše na pražské Malé Straně teče pivo proudem. Večer už pokročil a všichni mají notně upito, když najednou otočí hlavy ke dveřím hospody, kde se právě zjevil český spisovatel Jakub Arbes (1840 – 1914).

„Ve zbožném údivu díval jsem se na Mistra, lapal každé jeho slovo jak věřící křesťan, a nejen ten večer, ale i řadu příštích…“, vypráví básník Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942). Co řekne Arbes, to všichni považují za svaté.

Je srdcem společnosti zvané Mahábhárata podle staroindického eposu. Baví se tu každý s každým a probírá se politika, každodenní starosti i uměni. Listopadové ráno roku 1880. Z mlhy na nároží dvou ulic pražské Malé Strany se vynoří silueta muže.

„Dobré ráno, pantáto, to máme dnes hezký den,“ osloví metaře cestou domů na Smíchov. V dlouhém černém kabátě, s kloboukem a viržinkem v ústech je Arbes nepostradatelnou figurkou noční Prahy.

Když z hospody u Tomáše táhne městem, ve dvě hodiny v noci je o něj možné zakopnout u hřbitova na Malvazinkách, v půl páté za svítání s kýmsi živě diskutuje na Vyšehradě, aby o hodinu později ve Vršovicích pokynul roznašečům novin.

Pak se vrací domů, aby večer začal nanovo. Na začátku 20. století ale přestává k Tomášovi chodit a Mahábhárata se rozpadá.

4. Univerzita pro vyvolené

Hospoda: U Fleků, Praha 1 – Nové Město, Křemencova 11

Založena: 1499, existuje dodnes

Nejslavnější období: 1902 – 1935 Flekovská akademie

Vlastenečtí štamgasti: František Brauner, Josef Kajetán Tyl, Jan Neruda, Jakub Arbes, Mikoláš Aleš

„Politické spory si raději vyříkává u Fleků než v salonu své kultivované ženy,“ říká se v 60. a 70. a letech 19. století škodolibě o politikovi Františku Braunerovi (1810 – 1880).

Ačkoli jeho žena Augusta vede salón, ve kterém „hostům bylo útulno, když paní domu nalévala čaj do míšeňských šálků, a kde se cítili v teplém, domácím prostředí,“ jak vysvětluje kulturní historička Maryša Radoňová-Šárecká (1890 – 1858), František některé otázky raději probíhá u piva, kde si tolik nemusí hlídat jazyk a není svázaný úzkoprsým bontonem.

Zkrátka i konzervativní staročeští politici občas potřebují vypadnout z domova a zanadávat si. Nalévá se přitom flekovskou specialitou, třináctiprocentním černým ležákem. Hospoda si ovšem ve své pověsti nezadá ani později.

Originálně vyzdobená malá místnost U Fleků hostí na začátku 20. století denně pestrou společnost z řad spisovatelů, profesorů, lékařů a advokátů, výtvarníků a spisovatelů, herců i operních zpěváků.

Říkají si Flekovská akademie a jejím mozkem se stává největší malíř v Čechách, dvoumetrový Láďa Novák (1865 – 1944), který předtím rád sedával i u malostranského svatého Tomáše.

Píší se tu a malují kroniky, celkem pět flekovských knih, obsahujících veršovánky, obrázky a karikatury.

První z nich zakládají flekovští kumpáni 28. května 1902. Pro zdejší bohémskou společnost neplatí zavírací hodina a objednávají si tu na stoly, přitom jeden stůl znamená deset až dvacet sklenic.

O výzdobu se postará Novák s Mikolášem Alšem (1852 – 1913), který vymaloval dvůr.