Píše se rok 1758. Na vídeňském plese se k sobě tiskne zamilovaný pár. Zaznívají první tóny valčíku, který má příchuť zakázaného ovoce. O to víc si ale všichni taneční rej užívají.
Nepotrvá to dlouho, a když je někdo přistihne při tomto tanci, budou mít nepříjemnosti. Vídeňské ministerstvo právě vydalo dekret, ve kterém se valčík z mravnostních a zdravotních důvodů přísně zapovídá!
I když se už v 16. století ve Francii tančil podobný tanec „volta“, pravlastí valčíku jsou rakouské Alpy kolem roku 1600. Název Walzer (valčík) vzniká podle krouživého plavného pohybu.
Dvě k sobě přitisknutá těla ale budí veřejné pohoršení, proto je tanec označován jako nemravný a pronásledují ho zákazy.
Když v letech 1793 – 94 prožívá Paříž opojení v rytmu valčíku, rozčílí to dvě meklenburské princezny tak, že se okamžitě postarají o jeho úplné zapovězení. Stejně to nepomůže – novinka se šíří rychleji než mor.
Svoji zlatou éru prožívá v 19. století, kdy ji proslaví hudební skladatelé Johann Strauss starší (1804 – 1849) a mladší (1825 – 1899).
Polka: Pravá je naše, česká!
Anna Chadimová (1805 – 1884), služebná v Kostelci nad Labem, je veselé děvče, které nevynechá jedinou tancovačku v okolí. Nikoho proto nepřekvapí, že je autorkou první polky. Očitý svědek vypravuje:
„Asi roku 1830 tančila děvečka jedenkráte v neděli odpůldne na dvoře u mých rodičů, kde byla ve službě.
Všichni jsme se dívali, a poněvadž to byl tanec neobyčejný, nabídl se tehdejší učitel Josef Neruda melodii v notách sepsati.“ „Půlka“ (později Polka), nazvaná podle rytmu, zdomácní na plesech a už deset let po svém vzniku se stává hitem.
Jednotlivé národy se přetahují, kdo ji vymyslel, a proto ve 20. století vznikají polky francouzská-třesená, švédská-jazzovaná, americká-swingovaná nebo bavorská-houpavá. Ta pravá, původní, je ale česká!
Tango: V divokém víru bubnů
Koncem 19. století se v Argentině setkávají emigranté z Evropy, hlavně Španělé, s černochy. Výsledkem spojení obou vlivů je nový tanec, který dostává jméno vycházející z řeči místních černochů, kde „toca tango“ znamená „bubny víří“.
Námořníci tančí s nevěstkami v přístavních krčmách a na přelomu 19. a 20. století přivážejí tanec do Evropy. V roce 1910 se do něj mládež doslova zblázní. Vášeň a exotika je strhne i přesto, že slušně vychovaným starším dámám z toho vstávají vlasy hrůzou. Papež dokonce na tango uvaluje klatbu a německý císař ho zakáže!
Flamenco: Ohnivý cikánský rej
Roku 550 př. n. l. ovládají jižní Španělsko Řekové a na řeckých malbách z té doby můžeme vidět tanečníky v pozicích těla a paží velice podobným těm, které používají současní flamencoví tanečníci. Nechybí ani nástroje blížící se kastanětám.
Jenže na to pravé flamenco si musíme ještě pěkných pár století počkat. V roce 1447 přicházejí do Španělska z Indie první Cikáni. Tradičně výborní hudebníci okamžitě nasávají vliv španělské hudby a přetvářejí si ji po svém.
Přidávají do ní nezkrocené a emoce a rodí se živočišné flamenco. V polovině 19. století vtrhne ohnivý tanec i do kaváren.
