Lidé se zatajeným dechem sledují krvavé divadlo. Z těla bez nohou a rukou se řine krev a zalévají se jí i důlky po vyloupnutých očích. Zohavený trup vzápětí se šplouchnutím dopadne do řeky Bíliny. Tak Přemyslovci trestají v polovině 11. století zradu.

Bílinské hradiště pod Krušnými Horami se na konci 10. století stává kvůli své strategické poloze centrem ochrany českých hranic.

Už listina papeže Jana XV. († 996) z roku 993, potvrzující založení břevnovského kláštera, zmiňuje „provincii Belinensis“ (Bílinskou provincii – pozn. red.). Jde o území kolem hradu, které spravuje kastelán.

Ten sice zastupuje knížete, ale nemůže si moc vyskakovat, protože jeho funkce není dědičná a vládce ho může kdykoli odvolat a za jeho nepěkné činy navíc i krutě potrestat, jak na vlastní kůži pozná velmož Prkoš Bílinský (†1040).

Císař padne do léčky

Římskoněmecký císař Jindřich III. Černý (1017 – 1056) má v roce 1040 nevyřízené účty s českým knížetem Břetislavem I. (1002/1005 – 1055).

Nelíbí se mu Břetislavův nájezd do Polska, kde v Hnězdně ukořistil ostatky svatého Vojtěcha a odvezl si je domů. Břetislav samozřejmě odmítne vrátit, co v Polsku sebral, a oba proto šikují své vojáky k boji.

Na jih Čech míří sám Jindřich, na severu mu pomáhá míšeňský markrabí Ekkehard II.

(asi 985 – 1046), který jde „jedinou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad Chlumec (na půli cesty mezi Ústím nad Labem a Teplicemi – pozn. red.),“ jak píše kronikář Kosmas (asi 1045 – 1125).

Jindřichova armáda ale padne na Šumavě do léčky a Břetislavovi bojovníci jeho vojáky pobijí nebo zajmou.

Úplatný správce

Na severu je ovšem situace příznivější. Ekkehard si dává na čas, k česko-saským hranicím dorazí až 24. srpna 1040. Přechod s vojskem z třicet kilometrů vzdáleného saského Donína mu trvá deset dní, ačkoli to jiní před ním zvládli za jedinou noc.

Markrabě ale má plné ruce práce s vymýšlením plánu, jak se na cizí území dostat bez boje. Schází se s kastelánem Prkošem a vyjednává.

„Dostanete spoustu peněz, když si vaše jednotky nebudou všímat mých vojáků a necháte nás projít hranicí,“ nabízí správci strážního hradu. Prkoš se rozmýšlí, ale vábení bohatství je nakonec silnější než loajalita k Břetislavovi. Nechá se podplatit a mění původní plán obrany.

Loupí a vraždí devět dní

„Místo aby rozmístil své vojsko v opevněních u strážní brány, přeložil linii obrany hlouběji do nitra země,“ líčí současná polská historička Barbara Krzemieńská.

„Stáhněte se z obranných pozic do vnitrozemí,“ přikazuje Prkoš svým vojákům a Ekkehard projde se svými bojovníky pohraničním opevněním až do míst, kde jsou „lesíky nepřátelům schůdné,“ jak poznamenává Kosmas.

Vojáci naladění snadným úspěchem vyrážejí loupit a vraždit. Dobrá nálada jim ale dlouho nevydrží. „Neseme zlou zprávu. Jindřichovo vojsko bylo pobito,“ dorazí po devíti dnech poslové od císaře. „Zpátky za hranice,“ zavelí proto podle Jindřichova rozkazu saský markrabě.

Když se Břetislav dozví o Prkošově zradě, okamžitě s vojenským doprovodem míří na sever. „Zrádce si zaslouží to nejkrutější potrestání,“ vyhrožuje.

„Prkoš se ovšem nesmírně provinil… nedodržel svůj slib věrnosti, na nějž nyní kníže spoléhal, ukázal se jako nehodný té důvěry, kterou mu kníže poskytl,“ objasňuje kastelánovu vinu Krzemieńská.

Podle dobových svědectví mu za trest Břetislav nechal „vyloupati oči, utíti ruce a nohy a hoditi ho do hlubin řeky“. Prkoš skončil ve vodách řeky Bíliny a Břetislav s Jindřichem a Ekkehardem sjednali mír.