V současnosti si žádné milionové město asi nedokáže představit svou existenci bez fungujícího systému podzemní dráhy.

První metro bylo otevřeno již v roce 1863 v Londýně a v současnosti se svou podzemní drahou může pochlubit téměř 180 měst, z nichž 46 se nachází v Číně.

Metro však nemusí být jen dopravním prostředkem. Pokud architekti a výtvarníci dostanou šanci, mohou vytvořit i zajímavou turistickou atrakci.

Rok otevření: 1863

Počet tras: 11

Počet stanic: 272

Celková délka: 402 km

Londýnská podzemka je víc než jen dopravní prostředek, je to živoucí muzeum, které odráží historii města. Každá stanice je jako samostatná kapitola v knize, jež vypráví příběh o minulosti a současnosti Londýna.

Od viktoriánské éry přes bouřlivé 20. století až po současnost – veškeré tyto epochy zanechaly v metru svou stopu. Přestože se metro neustále modernizuje, stále si zachovává svůj jedinečný charakter.

Staré stanice, s jejichž výstavbou se začalo před více než sto lety, fungují vedle sebe s nejmodernějšími stanicemi, jež  jsou vybaveny nejnovějšími technologiemi. A právě tento kontrast mezi starým a novým dělá londýnské metro tak fascinujícím.

Je to místo, kde se historie setkává s budoucností, a kde se každý cestující může cítit jako průzkumník objevující neznámé světy.

Pramáti všech podzemních drah se nachází v Londýně. Už v roce 1863 bylo ve městě nad Temží otevřeno vůbec první metro na světě, tehdy šestikilometrová Metropolitan Line vedla z Paddingtonu do Farringdonu. Lokomotiva, táhnoucí vagony, byla parní.

Až v roce 1896 se otevřelo další metro, a to v Budapešti. Londýnská podzemka měla tak čas zapsat si spoustu primátů. Elektrické vozy, eskalátory či strojky na jízdenky, to vše bylo poprvé k vidění v britské metropoli.

Za 150 let se ve tváři londýnského podepsala spousta architektonických stylů. V nejstarších zastávkách, jako třeba ve stanici Nothing Hill se odráží duch viktoriánské Anglie.

Stanice z té doby bývaly světlé a vzdušné, snad i proto, aby nedůvěřivé Londýňany přiměly k používání nového dopravního prostředku. Na přelomu 19. a 20. století se stavěly stanice, jejichž základem byly krvavě rudé cihly.

Tuto koncepci prosazoval především architekt Leslie White. V meziválečném období byly nové stanice stavěny ve stylu art deco a dalších modernistických stylů. Po válce o sobě dal vědět i brutalismus.

Nejmodernější linky jsou ve znamení high-tech architektury, mezi autory stanic lze nalézt i takové veličiny jako Normana Fostera nebo Michaela Hopkinse.

Na starších linkách však stále při vystupování z vozu stále platí již klasické „Mind the Gap“, tedy, pozor na mezeru mezi vlakem a nástupištěm.