„Já chci dovnitř!“ mává zuřivě holí muž v elegantním obleku a cpe se ke vchodu. „Já tu byla dřív!“ odstrčí ho naštvaně postarší dáma s velkou kabelou.

„Klid prosím,“ okřikuje policejní strážník dav rozvášněných lidi, který si nechce nechat ujít první biograf na světě.

Nakonec nemá šanci ani jeden z nich. Pouhých 33 (některé prameny uvádějí 35) platících šťastlivců může 28. prosince 1895 v setmělém Indickém salónku podniku Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů číslo 14 spatřit světovou novinku.

Diváci se zatajeným dechem pozorují, jak před nimi na plátně ožívají černobílé obrázky. Před kavárnou se ale shromáždí asi 2000 Pařížanů, kteří se také dožadují vstupu. Strážníci je musí uklidňovat a rozhánět.

Snaha rozpohybovat obrázky se objevuje už od vynálezu fotografie v roce 1839.  „Vítězem v zápase o vynález filmu se měl stát ten, komu se nejdříve podaří uspořádat sérii veřejných představení pro platící diváky,“ hodnotí tehdejší situaci francouzský filmový publicista Georges Sadoul (1904 – 1967).

Od roku 1888 proto přibývají veřejná promítání. Žádný z pokusů ale nedosáhne takového úspěchu jako kinematograf Louise Lumièra (1864 – 1948) a jeho bratra Augusta (1862 – 1954).

Patent na filmovací přístroj svého otce Antoineho přitom Lumièrové získali už 13. února 1895.

Nedůvěřivý kavárník odmítl zisk

Zatímco obyvatelé Paříže jsou z promítání nadšení, „majitel Grand Café na Boullevard des Capucines v Paříži, kterému Lumièrové navrhli uspořádání veřejných filmových projekcí, se k experimentu stavěl s nedůvěrou.

S podílem na zisku nesouhlasil, požadoval paušální poplatek,“ líčí polský filmový kritik Jerzy Toeplitz (1909 – 1995).

První projekce tak majiteli kavárny panu Volponimu vynesla 33 franků (vstupné bylo po jednom franku za který by si mohl koupit asi 3 kg chleba). Volponi ke své škodě odmítl dvacetiprocentní podíl z představení, která probíhala třikrát denně.

Uplynuly sotva tři týdny a Lumièrové svojí senzací pobláznili Paříž natolik, že den co den shrábli 2000 franků (za to by si koupili 14 tun surového železa). Opatrný kavárník musel být vzteky bez sebe…

V hlavní roli zahradník

Představení 28. prosince 1895 zahajuje 45 sekundový snímek Sortie de l’usine Lumière à Lyon (Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny). Za ním následuje devět necelou minutu dlouhých filmů, jednoduchých výjevů ze života.

Nejslavnější je dodnes gag Pokropený kropič, zachycující situaci, kdy zahradník kropí zahradu a chlapec mu stoupne na hadici.

V okamžiku, kdy kropič zkoumá ústí hadice, dá kluk nohu pryč a muži vystříkne do obličeje proud vody. Opravdové pozdvižení ale vzbudí promítání v lednu 1896, kdy se na repertoár dostane nový snímek Příjezd vlaku.

Sotva se na plátně objeví parní lokomotiva v životní velikosti vjíždějící do nádraží, diváci začnou ječet hrůzou. „Spas se, kdo můžeš!“ vykřikne dáma ve světlých šatech a hledá útočiště pod sedadlem. Jiní vyděšeně prchají k zadní stěně sálu.

Mají pocit, že se vlak řítí přímo na ně. Jenže současný německý filmový historik Martin Loiperdinger sice připouští, že diváci byli výjevem překvapeni, dramatičnost situace ale jinak zpochybňuje.

Vynález neprodám!

Po půldruhém roce pravidelných promítání ovšem o film klesá zájem.

„Ryze popisné schéma ožívajících jednominutových fotografií, jejichž umění se omezovalo na výběr námětů, na rámování a osvětlení, zavedlo film do slepé uličky,“ míní Sadoul. Jeden z návštěvníků ale neomylně vytuší možnosti nové techniky.

„Prodejte mi svůj vynález,“ přemlouvá Antoina Lumièra (1840 – 1911) po první projekci kouzelník Georges Méliès. „Můj přístroj není na prodej. Za pár dní o něm stejně nebude nikdo vědět.

Chcete se sám zruinovat?“ odbude ho starý Lumière, když mu Meliès za zařízení nabídne 1000 louisdorů (zlatá mince o váze 7,6 gramu ražená ve Francii v letech 1640 – 1803). Otec Lumière udělá dobře, za pouhý rok mu promítací stroj vydělá stokrát víc.