Prudká bouře se na sklonku jednoho letního dne roku 1752 žene od Baltu. Hosty malé lovecké chaty uvězní na ostrově uprostřed Něvy. Hladina řeky nebezpečně stoupá.
Blesky a hromy zuří až do rána a oné noci velkokněžna Kateřina podléhá svodům okouzlujícího Sergeje Saltykova. Oddává se mu duší i tělem.
„Černé vlasy, černé oči a ošlehaná snědá tvář vypadala ve srovnání s Petrovou dětskou tvářičkou velmi mužně,“ líčí přednosti ženatého komořího Saltykova (asi 1726–1765) současná americká historička Carolly Ericksonová.
Velkokněžna Kateřina (1729–1796) si uvědomuje, že se svým zákonitým manželem Petrem (1728–1762) potomka jen tak nezplodí. Věčně opilý dědic ruského trůnu toho podle všeho není ani schopen. Kateřina však dítě potřebuje.
Jako matka budoucího následníka by si upevnila postavení u věčně intrikujícího ruského dvora. Se svolením carevny Alžběty (1709–1762) si se Saltykovem začíná románek. Výsledkem je syn Pavel (1754–1801).
Tajná dostaveníčka
Dalšího potomka, holčičku Annu (1757–1759), velkokněžna porodí svému druhému milenci, uhlazenému polskému šlechtici Stanislavu Poniatowskému (1732–1798).
„Saltykov v Kateřině spatřoval jen nebezpečné vzrušující pokušení, zatímco Poniatowski Kateřinu viděl jako symbol nádherné, vysoce inteligentní ženy,“ vypráví Ericksonová.
Milenci si dávají tajná dostaveníčka a Kateřinu nesmírně vzrušuje převlékat se do mužských šatů a mizet z paláce, z dohledu carevniných špehů. Poniatowski je však zakrátko poslán domů.
Na svatbu čeká marně
Všem ženám v Petrohradu se podlamují kolena, když se v jejich společnosti objeví krásný statný důstojník Izmajlovského pluku Grigorij Orlov (1734–1783).
Tento obr sehraje jednu z klíčových rolí při převratu, jenž jeho milenku Kateřinu vynese na carský trůn. Krátce před tím mu ještě stihne porodit syna Alexeje (1762–1813). Za své oddané služby se Grigorij od panovnice dočká řady titulů.
Kateřina ho zasypává klenoty a obdarovává panstvími. Postupem času Orlovovi postavení pouhého carevnina milence ale přestává stačit a tlačí na Kateřinu, aby se stala jeho manželkou. „Paní Orlovová nikdy carevnou Rusi nebude,“ šušká se u dvora.
Kateřina si to uvědomuje a Grigorije se štědrým odstupným vypoklonkuje z Petrohradu.
Nad mladíky přimhouří oči
V malém kostelíku svatého Samsona na předměstí ruské metropole se jednoho dne na sklonku roku 1774 odehrává skromný svatební obřad.
To, co dříve upřela Orlovovi, dopřeje teď Kateřina svému novému milenci, nesmírně ošklivému, ale charismatickému Grigoriji Potěmkinovi (1739–1791). Stává se jeho manželkou. Napříště ho bude v listech oslovovat „drahý manželi“.
Tento vztah pro ni bude klíčový. I když z něj po čase vyprchá vášeň, s níž dvojice často dováděla v horké lázni, Potěmkin zůstane Kateřininým přítelem a rádcem. Už někdy na přelomu let 1775/1776 uzavírají cosi jako tajnou dohodu.
On jí bude dál pomáhat ve vládě a zároveň přimhouří oči nad mladíky v její ložnici. A těch se u stárnoucí Kateřiny ještě vystřídá požehnaně…