Krutý, po moci toužící generalissimus sedí ve své kanceláři a přemýšlí. Před sebou má papír s textem, jež má být novou chloubou Sovětského svazu, odrážející jeho neustále stoupající sebevědomí.

Netrvá dlouho, než se chopí červené tužky a začne škrtat o sto šest. Vytvořit hymnu podle jeho představ bohužel není tak jednoduché…

Píše se podzim roku 1943, když Stalin (1878–1953) vypouští do světa myšlenku na nový hudební opus. Neuvěřitelné úspěchy a řada vítězství jen podtrhují prestiž kolosu SSSR, což by mělo být v jedné z nejdůležitějších národních písní patrné.

Pod přísným dohledem a za účasti mnoha osob se rozjíždí soutěž „SSSR hledá superstar“ o národní hymnu.

Chopte se tužky a papíru!

K tomu, aby se zrodil ten nejlepší kousek, jsou povoláni ti nejzkušenější spisovatelé a skladatelé. Jsou to nyní právě oni, kterým je do pera svěřen pořádný balvan odpovědnosti.

Už v říjnu roku 1943 do Moskvy přijíždí na 55 komponistů, aby v prvním kole ukázali, jaký potenciál a nápady v nich dřímají. Dodnes se neví, kolik návrhů Stalinovi vlastně projde rukama, jen dva však vzbudí jeho nevídaný zájem.

Jde o nápady válečných reportérů Sergeje Michalkova (1913–2009) a Gabriela Urekliana (1899–1946).

Prokletá červená

Oba muži jsou odvedeni do hotelu Moskva, a co pár hodin dostávají rozkazem, kde co ubrat či kam co přidat. Stalinova červená tužka je zkrátka nekompromisní a nespokojí se jen tak s málem.

Autoři mají zakázáno chodit ven a jakkoli jinak se rozptylovat, dokud nebudou hotovi. Práce jim trvá zhruba 4 hodiny, než je jejich finální verze poslána do vyšších míst, kde se po drobných úpravách dočká souhlasu. Pak ovšem přichází na řadu problém většího kalibru, samotné zhudebnění.

Přidat a hned zase ubrat

Během něj je zjištěno několik nedostatků a Stalin opět není spokojen. Reportéři píší, až se jim od tužek kouří, jednou přepisují refrén, podruhé vyzdvihují úlohu vlasti.

Když je potřeba si další novou verzi poslechnout, bouchne maršál Dimitrij Vorošilov do stolu: „Ať si tohle vezme na starost někdo jiný – já už to slyšel stokrát, takže už mám pěnu u pusy.“ Po skoro 14 dnech mu jde z celého tyjátru hlava kolem.

A to nejhorší má teprve přijít. Text je předán hned několika skladatelům v čele s Dmitrijem Šostakovičem (1906–1975) a Aramem Chačaturjanem (1903–1978).

Samotný Stalin se ke zkouškám dostaví jen někdy, ono nekončící opakování přenechává svým, stále otrávenějším pobočníkům.

Pořádná hudební nálož

Výsledná verze je představena ve Velkém divadle, kde se sejdou skladatelé s manželkami, přítomen je dokonce i Stalin. Každá z vytvořených hymen se hraje minimálně třikrát, aby se zjistilo, jak bude znít s orchestrem či bez.

„Měli možná ještě vyzkoušet, jak zní pod vodou, bohužel to nikoho nenapadlo,“ nechává se slyšet Šostakovič.

Když se všichni přítomní proposlouchají zhruba 15 verzemi, jsou pozváni do foyer vládní lóže, kde se strhne vášnivá debata, jejímž výsledkem je výhra počinu Alexandra Alexandrova (1883–1946).

Sladké finále

Nová hymna zazní poprvé ve Všesvazovém rozhlase 1. ledna 1944. Michalkov si ku příležitosti této významné události od Stalina vyžádá jeho pověstnou červenou tužku, která měla možnost poznat zblízka všechny předložené verze.

Naproti tomu Alexandrov na sobě nešetří – chce vlastní auto a daču. Po Stalinově smrti je hymna několikrát upravena.

Největší změna přichází v roce 2000 z iniciativy Vladimira Putina (*1952), kdy je vytvořena verze sestávající z Alexandrovovy hudby a nových slov, za nimiž stojí tehdy již 87letý Michalkov.