Víno během večeře v domě Marca Lepida teče proudem. Caesar je uvolněný, ale drží se spíše stranou. Po opulentní hostině přichází řada na filozofické otázky, když tu náhle pozvedá svou číši proti němu jeho důvěrník Decimus Brutus Albinus.

Večer 14. března 44 př. n. l. Decimus (asi 85–42 př. n. l.), zrádně spolčený se spiklenci, pokládá Caesarovi záludnou otázku: „Jaká smrt by pro tebe byla nejlepší?“ Dotázaný prokazuje svého bystrého ducha. Téměř bez zaváhání prohlašuje:

„Četl jsem, že těžce nemocný král Kýros připravil všechno na svůj pohřeb. Já bych nechtěl smrt, na niž se člověk může připravit. Nejlepší je smrt nenadálá.“ Ostatní stolovníci napjatě poslouchají Caesarova slova. Hodovní síní proběhne vlna neklidu…

Koruna na zkoušku

V uplynulých týdnech Caesar sklízel v senátu jednu poctu za druhou. Byl označen za nedotknutelného a držení postu diktátora mu bylo z původních deseti let prodlouženo na doživotí.

Vavřínový věnec, který si Caesar s ohledem na postupující pleš tolik oblíbil, s počátkem roku 44 př. n. l. nahrazuje věnec ze zlata. Stále častěji po Římě kolují zvěsti, že si diktátor chystá uzurpovat titul krále.

Snad nejblíže je k tomu během oslav svátku boha Fauna Luperka v průběhu února 44 př. n. l.

Tehdy před Caesara, usazeného na pozlaceném trůnu, předstupuje jeho věrný stoupenec Marcus Antonius (83–30 př. n. l.) a po dvakrát se mu snaží nasadit na hlavu korunu. Dvakrát ji Caesar za bouřlivého jásotu přihlížejícího davu odmítne.

Historikové se dnes vesměs shodují, že šlo o skvěle sehrané divadlo, jehož jediným cílem bylo zjistit nálady v římské společnosti v případě, že by se z diktátora stal skutečně král. „Caesarovým skutečným vrahem byl Antonius,“ poznamená později Cicero.

Republika není nic

Slovo „republika“ má v Římě za Caesarovy diktatury stále ještě patřičnou váhu. Tomu, kdo by si svévolně nárokoval titul krále, podle římského práva dokonce hrozí trest smrti.

Není divu, že moc, jež ve svých rukou drží Caesar jako jediná osoba, nenechává některé politiky v klidu. „Republika není nic, je to pouhý název bez těla a tvaru,“ podněcuje ještě jejich nenávist vůči sobě Caesar.

Událost s Markem Antoniem donutí spiklence, kteří se scházejí už skoro rok, k akci. Časně ráno 15. března 44 př. n. l.

přichází do Caesarova domu Decimus a přesvědčuje diktátora, zviklaného řadou předcházejících špatných znamení, aby se toho dne zúčastnil zasedání senátu. Caesar váhá, ale nakonec si nechává přinést nosítka. Jen otroci, nikdo víc ho nedoprovází.

Po prohlášení senátu o své nedotknutelnosti diktátor nevyužívá ani služeb věrné hispánské stráže…

Tohle je ale násilí

Je už pozdní odpoledne, když Caesar dorazí na místo zasedání. Zde ho netrpělivě očekávají spiklenci Gaius Cassius Longinus (85–42 př. n. l.), Marcus Junius Brutus (85–42 př. n. l.) a další.

S postupujícím časem u nich narůstala nervozita, zda vše nebylo prozrazeno. V třesoucích se rukou svírají pouzdra, v nichž senátoři obvykle nosí dlouhá pera. Teď se v nich ukrývají dýky.

Do cesty Caesarovi vstupuje senátor Lucius Tillius Cimber (†42 př. n. l.) s jakousi žádostí. Kruh nepřátel se kolem diktátora rychle uzavírá. Jeden senátor mu strhává tógu z ramene. „Tohle je ale násilí!“ stihne vykřiknout Caesar.

Na smluvený signál tasí spiklenci dýky. První ránu oběti zasadí Publius Servilius Casca (†42 př. n. l.). Caesara lehce škrábne jen do ramene nebo do krku. „Zatracený Casco, na co si to hraješ!“ oboří se na něj ještě Caesar.

Pak už na něj dopadá jedna rána za druhou. Celkem jich je 23. Jen jediná, vedená přímo do hrudi, je však smrtelná.