Zatímco křesťané věří, že lidské tělo je chrámem lidské duše a dílem Božím, příslušníci prastarého indického náboženského směru džinismu v něm vidí vězení duše.
Zatímco křesťané tvrdí: „Člověk si život nedal, proto nemá právo si ho vzít,“ džinisté ty, kteří si zvolí smrt formou rituálu zvaného Santhara (nebo Sallekhana či Samadhi Marana), uctívají jako světce.
Každý den přibývá další
Santhara je o prastarou formou extrémního půstu, který končí smrtí. Je cestou k mókši, tedy ukončení samsáry (koloběhu života), což je způsob jak se osvobodit z nekonečného cyklu životů, smrtí a znovuzrození, a dosáhnout nirvány, konečného stavu blaženosti.
Nejstarší dochované zmínky o něm pocházejí z doby přibližně 300 let před naším letopočtem, kdy tímto způsobem opustí svět Čandragupta Maurja (321-297 př.n.l.), zakladatel a první císař Maurjovské říše.
Ještě dnes ho ročně následuje přibližně 500 Indů. „Každý den v roce se pro tento svatý slib někde v Indii rozhoduje jeden nebo dva lidé,“ píše odborník na džinismus Babulal Jain Ujjwal.
Jsou mezi nimi mniši i docela obyčejní lidé ze všech ekonomických tříd. „Jde o osoby, které vstupují do závěrečné části života a nevidí už žádný další jeho smysl,“ tvrdí profesorka bioetiky Whitney Braunová. Je přitom zajímavé, že více než 60 procent případů tvoří ženy.
Čekají na poslední vydechnutí
Ti, kdo se rozhodnou santharu podstoupit, požádají nejprve o svolení přátele, rodinu a duchovního učitele. Teprve poté se postupně vzdávají nejprve jídla a poté i tekutin.
Během celého procesu, který trvá někdy i roky, se musí zcela oprostit od světských pout, včetně svého těla. Závěrečná fáze pak trvá několik týdnů, kdy už dotyčný nic nejí a nakonec ani nepije.
Rekordem je 87 dní mnicha Sadhviho Charana Pragyaje, na jehož umírání se v roce 2009 přichází podívat přes 20 000 lidí.
Během hladovění je totiž dotyčná osoba obklopena lidmi, kteří se scházejí, aby se společně modlili a čekali na poslední vydechnutí. Po celou dobu hladovějícího podpírají, otírají, hladí ho a ovívají vějíři z pavích per.
A když přichází čas smrti, za zpěvu jmen božských bytostí čekají na poslední výdech, kdy je třeba umírající tělo zvednout do sedu, protože božské bytosti vždy sedí, nikdy neleží. V této poloze je také usazen do nosítek a nesen v čele průvodu k pohřební hranici.
Aktivisté prosadí zákaz
Zatímco dříve byla santhara veřejně vyhlašována, aby se mohlo rituálu účastnit co nevíce lidí, dnes je proces držen stranou. Moderní společnost jej totiž považuje za kontroverzní a snaží se ho potlačit.
Po nátlaku aktivistů za lidská práva, kteří se dožadují jeho zákazu, nakonec vrchní soud 10. srpna 2015 prohlásí santharu za nezákonnou.
To ovšem džinisté těžce nesou, stejně jako zjednodušené vidění rituálu jako pouhé sebevraždy a nikoli důkazu nejvyšší zbožnosti, která si zaslouží respekt.
Sebevražda je totiž podle nich zoufalý a ukvapený akt násilí proti vlastnímu tělu, zatímco santhara je promyšlený a nenásilný vrchol duchovní cesty k dokonalosti, během níž má člověk dost času přemýšlet o svém životě.
„Poslední fáze je fyzicky bolestivá, ale údajně přerušovaná okamžiky euforie,“ tvrdí Ujjwal. Když policisté začnou hladovějící zatýkat a dokonce je násilím krmí, zvedne se vlna protestů. A pokračuje i právní bitva.
„Rozhodnutí vrchního soudu porušuje články 25 a 26 indické ústavy, které chrání všechny náboženské praktiky,“ píše bývalý soudce Pana Chand Jain.
Další pak připomíná slova, která k tématu napsal indický religionista Champat Rai Jain (1867-1942): „Člověk by měl zemřít důstojně jako světec, a ne jako řvoucí zvíře, marně se bránící nevyhnutelnému.“
