Bez oficiálního vyhlášení války 3. října 1935 vtrhly oddíly italských fašistů na území východoafrické Etiopie. Konflikt, který se vleče následujících sedm měsíců, mnohem více připomíná souboj trpaslíka s obrem než regulérní válku. Tam, kde se domorodci ohánějí oštěpy, Italové nasazují bojové plyny…

Italský vůdce Benito Mussolini (1883–1945) září štěstím. To, o čem snil prakticky od svého nástupu k moci, se v květnu 1936 stává realitou. „Itálie je konečně opět impériem,“ prohlašuje za mohutných ovací.

Fašismus se na Apeninském poloostrově ještě nikdy netěšil takové popularitě jako nyní. Ženy, včetně italské královny, dokonce odevzdávají své snubní prsteny, aby Mussoliniho režim podpořily. Válka v Etiopii (Habeši) se totiž prodražila.

Snad i proto král Viktor Emanuel III. (1869–1947) nehýří optimismem tolik jako duce a před jásajícími davy poddaných jen zdvořile zasalutuje.

Na Mussoliniho nemají páky

Etiopský císař Haile Selassie I. (1892–1975), když už mu nezbyla ani jeho osobní garda, opustil 2. května 1936 ve zvláštním vlaku metropoli Addis Abebu a zamířil do exilu. Z Jeruzaléma posílá telegram Společnosti národů:

„Rozhodli jsme se ukončit tuto nejvíce nevyrovnanou, nejvíce nespravedlivou a nejbarbarštější válku naší doby…“ Etiopie i Itálie jsou členy mezinárodní organizace, založené po skončení první světové války. Konflikt však ukázal její slabiny.

I když její představitelé jednoznačně označili Itálii za agresora, Společnost národů prakticky nemá žádné účinné páky, jak zkrotit Mussoliniho dobyvačné choutky.

Na vině jsou do jisté míry také Francouzi a Britové, kteří doposud italského fašistu chránili v domnění, že tak zabrání jeho sblížení s Adolfem Hitlerem (1889–1945).

Teď jsou ale v šoku z italské brutality v Africe a politikové evropských mocností se ocitají pod palbou veřejného mínění.

Úžasný projev bez výsledku

„Ukažte těm zvířatům dveře!“ rozohní se rumunský diplomat Nicolae Titulescu (1882–1941) na italské novináře, kteří se 30. června 1936 snaží urážlivými výkřiky narušit ženevské zasedání Společnosti národů.

Před plénum tehdy předstupuje Haile Selassie I. „Dnes jsme to my. Zítra to budete vy!“ zakončuje svůj velmi emotivní projev císař. Jeho slova zasáhnou zástupce jednotlivých států v hloubi jejich duší. To je ale asi tak všechno.

Haile Selassie prakticky nedosáhne ničeho. O pár týdnů později jsou dokonce zrušeny sankce, které Společnost národů na Itálii v počátcích afrického konfliktu uvalila. Organizace ani císaři neodsouhlasí půjčku na financování etiopského hnutí odporu.

Zůstává jen hrstka států, v nichž legitimní habešský vládce nachází podporu. Především jde o Mexiko a Sovětský svaz, ale to všechno je vysoká politika…

Pomůže sláma a Beneš

Prostí lidé z nejrůznějších koutů světa vyjadřují Habeši svoji podporu, a to všemi možnými způsoby. Konkrétně v Československu se ve druhé polovině 30. let minulého století vyrábějí ve velkém počtu panenky s černou pletí a turbany na hlavičkách.

Říká se jim příznačně – habešanky nebo habešánci. Jejich šatečky jsou jednoduché a obvykle se vycpávají slámou. Důvod je prostý – hračky musejí být co nejlevnější, aby si je mohl koupit každý. Zisk z prodeje je pak určen na podporu africké země okupované Italy.

A není to jediný přínos Čechoslováků vůči Etiopii… „Ten Beneš!“ soptil Mussolini, když se v říjnu 1935 dozvěděl o iniciativě nového předsedy 16. plenárního zasedání Společnosti národů.

Zatímco západní svět váhal s odpovědí Itálii na habešskou agresi, Edvard Beneš (1884–1948), který byl tehdy ještě československým ministrem zahraničí, rychle inicioval jednání o sankcích.