Hrabě Camillo Benso di Cavour, první ministr Sardinského království a Piemontu, má mimořádně napilno. „Jsem moc rád, že Pařížanky nenosí kalhotky,“ prohlašuje totiž během státnické návštěvy Paříže v roce 1855 jeho „šéf“, král Viktor Emanuel II.
O francouzskou císařovnu Evženii (1826–1920) se v tu chvíli pokoušejí mdloby. Její manžel Napoleon III. (1808–1873) faux pas vyhlášeného italského burana přejde s lehkým úsměvem. I on je proslulým milovníkem krásných žen.
Hrabě Cavour (1810–1861) to dobře ví, a tak mu do postele podstrčí svoji půvabnou sestřenici Virginii Oldoini, hraběnku di Castiglione (1837–1899).
Cavour, který si bezpochyby zaslouží přezdívku „italský Bismarck“, v Napoleonovi III. rozpoznal spojence pro své velkolepé záměry.
Tlačí na císaře všemi směry – kromě milenky třeba i přes jeho osobního lékaře. „Přijde čas, kdy se obě naše země stanou druhy ve zbrani v boji za vznešenou věc Itálie,“ prohlašuje brzy francouzský císař. To Cavourovým uším zní jako rajská hudba.
Po ničem neprahne tak jako po sjednocení Itálie pod taktovkou Sardinského království a po vyhnání nenáviděných Rakušanů z Apeninského poloostrova. Musí nepřítele, který je momentálně vlastníkem Lombardsko-benátského království, vyprovokovat k akci…
Pozdní varování
„Jenom, proboha, žádné ultimátum Sardinii,“ varuje Františka Josefa I. (1830–1916) bývalý kancléř a ostřílený diplomat Klemens Metternich (1773–1859), když si k němu rakouský císař přichází pro radu.
„Včera bylo odesláno,“ odpovídá zkoprnělý panovník. 23. dubna 1859 leží výhružná nóta na Cavourově stole. Samozřejmě ji odmítne. 29. dubna už první rakouské jednotky překračují hraniční řeku Ticino mezi Lombardií a Piemontem.
Postup Rakušanů směrem na Turín je ale mimořádně pomalý. Ztěžuje ho prudký déšť, který rozvodňuje řeku Pád a její přítoky. Díky tomu mohou Piemontu přispěchat na pomoc Francouzi, jak Napoleon III. slíbil.
Ranní překvapení
Spojené francouzsko-piemontské armády uštědří Rakušanům první velkou porážku v bitvě u Magenty 4. června 1859. Brány Milána, doposud rakouské metropole Lombardie, se jim poté otevírají samy.
K dalšímu velkému střetu dochází u vesnice Solferino a v jejím širokém okolí o 20 dní později. Francouzi a jejich italští spojenci tehdy pronásledují ustupující Rakušany směrem k Veroně a nikdo s bitvou ani původně nepočítá.
Císař Napoleon je toho dne v šest hodin ráno ještě v posteli, když ho probudí dunění děl. Zprvu je přesvědčen, že jde jen o menší přestřelku průzkumných oddílů. „Ne, pane. Je to celá rakouská armáda,“ vyvádí ho z omylu rychlý posel.
Válčí se skutečně od časných ranních hodin. S postupujícím časem boje pokračují se stejnou intenzitou. Jen teplota stoupá téměř k 40 stupňům Celsia.
Mrtví pro národ
Francouzi a Piemonťané u Solferina slaví nakonec vítězství i díky svým lepším dělům, která překonávají ta zastaralá rakouská. Na bojišti večer 24. června 1859 leží 4000 mrtvých, dalších téměř 20 000 vojáků je zraněno.
„Vítězství stálo těžké oběti, ale díky této ušlechtilé krvi se Evropa dozví, že Itálie je hodna zařadit se mezi národy,“ zhodnotí Solferino Viktor Emanuel II. (1820–1878).
„Raději ztratit území než ještě jednou přihlížet takovému krutému divadlu,“ vzdychá týž večer František Josef I. 11. července se osobně setkává s Napoleonem III. „Rakouský císař postupuje svá práva na Lombardii francouzskému císaři, jenž je odevzdá sardinskému králi. Benátsko si podrží…,“ informuje o uzavření míru Napoleon III. manželku.
