Dnes si bez něj mnozí nedokážou představit hranolky ani hamburger. Kečup má ale za sebou překvapivou minulost, v níž se mísí kuchařské experimenty, pochybné lékařské sliby i boj o bezpečnost potravin.

V 19. století se totiž rajčata mění v módní zázrak a někteří podnikavci nabízejí jejich výtažky dokonce jako lék na nejrůznější neduhy.

Představte si kečup, který nemá s rajčaty vůbec nic společného. Přesně tak začíná jeho příběh. Název pravděpodobně pochází z čínského výrazu kê-tsiap, označujícího slanou omáčku z fermentovaných ryb.

Obchodníci a námořníci ji přivážejí do Evropy, kde se kuchaři pokoušejí napodobit její výraznou chuť. Jenže místo ryb používají houby, vlašské ořechy, ančovičky nebo ústřice. Kečup tak dlouho připomíná spíše kořeněnou tekutou omáčku než hustou červenou přílohu.

Zásadní obrat přichází v roce 1812, kdy americký lékař a pěstitel James Mease publikuje recept na kečup z rajčat, tehdy někdy označovaných jako „jablka lásky“.

Jeho směs obsahuje rajčatovou dužinu, koření a brandy, ale chybí jí ocet i cukr, které později pomohou vytvořit známou sladkokyselou chuť.

Rajčatové pilulky jako lék

Největší překvapení přichází ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století. Rajčata se v Americe dostávají do centra pozornosti nejen kuchařů, ale také obchodníků s léčivy.

Lékař John Cook Bennett propaguje jejich údajné zdravotní účinky a tvrdí, že mohou pomáhat při zažívacích potížích a dalších nemocech. Brzy se objevují rajčatové pilulky, koncentrované výtažky i přípravky, které slibují téměř zázračné výsledky.

Reklama využívá dobu, kdy medicína ještě nemá dnešní vědecké standardy, a lidé hledají účinnější alternativy k některým tehdejším lékům. Rajčatové přípravky se dokonce nabízejí jako náhrada kalomelu, sloučeniny rtuti používané jako projímadlo.

Jenže mezi nadšenými tvrzeními prodejců a skutečně prokázaným léčebným účinkem zeje propast. Rajčata se postupně prosazují hlavně jako potravina, nikoli jako univerzální lék.

Z lahvičky plné problémů se stává hit

Zatímco léčivé sliby postupně ztrácejí na významu, kečup dobývá americké kuchyně. Ve druhé polovině 19. století roste průmyslová výroba a výrobci hledají způsob, jak omáčku uchovat, aniž by se kazila. Ne vždy se jim to daří.

Některé levné produkty vznikají ze zbytků rajčatového zpracování, špatně se skladují a výrobci přidávají konzervanty či barviva, aby zakryli nedostatky a prodloužili trvanlivost. V roce 1876 přichází na trh rajčatový kečup Henryho J. Heinze.

Jeho úspěch stojí mimo jiné na důrazu na kvalitnější suroviny, hygienu a recepturu s dostatkem octa. Heinz se později zapojuje také do boje proti benzoanu sodnému, tehdy používanému konzervantu, a prosazuje výrobu bez něj.

Na začátku 20. století už kečup není podivným experimentem ani údajným lékem, ale masově vyráběnou potravinou. Jeho historie přesto připomíná, jak snadno se může hranice mezi reklamním slibem, medicínou a skutečnou hodnotou výrobku rozostřit.