Měšťané z Rožmitálu pod Třemšínem prohledávají 10. dubna 1815 okolní lesy. Učitel Jan Jakub Ryba (1765–1815) se už tři dny nevrátil domů. Kde jenom vězí? Když jdou místem zvaným Šterbina nad vsí Voltuší, upoutá je husté křoví. Rozhrnou změť větví a spatří hrůzné divadlo.
Mrtvola má rozšklebené rány na krku a zápěstí obou rukou, způsobené vedle ležící břitvou. Krev už je zaschlá, ale to na příšerné podívané nic nemění. Nedaleko těla leží spis „De tranquillitate animi“ od římského filosofa Seneky (4 př. n. l.
– 65 n. l.). Na jeho poslední stránce se Jan loučí s rodinou. Jaký byl život autora slavné vánoční mše a proč si vybral tak strašný konec?
Sen je v troskách
Muzikantův otec Jan Jakub Ryba starší si brzy všimne synova nevšedního hudebního talentu. Jenže vydržovat syna na pražských studiích z platu venkovského podučitele není snadné.
Finanční situace rodiny se zhoršuje a roku 1784 s těžkým srdcem přikazuje nadšenému studentovi, aby odešel z gymnázia. Devatenáctiletému Janovi se zhroutí svět. Otec ho pošle do kurzu pro učitele, který Jan s odporem absolvuje.
Zmaření své touhy stát se hudebníkem odstoná, šest týdnů se zmítá v horečkách. „Kéž Bůh ukončí moje nelidské trápení,“ doufá. Nakonec se sice uzdraví, ale musí se vzdát vzdušných zámků a čelit tváří v tvář realitě.
Nastupuje na místo pomocného učitele v Mníšku pod Brdy a roku 1788 se stává řádným učitelem v Rožmitále pod Třemšínem. Teď už se nevzdává.
Tři dny bez jídla
„I na malém městě mohu vykonat leccos užitečného,“ dodává si naději. Věří, že bude-li skromný, dokáže uživit i rodinu.
Ta se mu po svatbě roku 1790 postupně rozrůstá až na třináct dětí, dospělosti se jich ale dožije jenom sedm.Napoleonské války sice probíhají stovky kilometrů od brdských lesů, ale státní kasa habsburské monarchie je kvůli nim roku 1811 prázdná.
Peníze ztrácejí hodnotu a Ryba není schopen zajistit rodině dost jídla. Syn Vilém mu ze studií v Plzni píše:
„Už tři dny jsem nejedl nic, než kousek chleba, a i ten jsem si musel vydlužit.“ Ale Jan nechce opakovat to, co mu v mládí udělal jeho otec.
Musí svým nadaným synům Josefu Arnoštovi (1795 – 1856, stane se děkanem pražské lékařské fakulty) a Vilémovi dopřát vzdělání stůj co stůj! Ve dne učí, hraje v kostele, na svatbách a pohřbech, noci tráví komponováním.
Snahami reformovat školu si vykoleduje nepřízeň vrchnosti, přidávají se zdravotní problémy.
Vstříc svému konci
Podle zápisů z deníku „zápasí se svojí obvyklou chorobou“. Snad jde o nemoc jater a následnou depresi. Postavit se nepříznivým okolnostem už je nad jeho síly.
Syn Josef Arnošt si 7. dubna všímá, že otec je zádumčivý, nemluví, zůstává dlouho vzhůru a dokonce pálí své písemnosti. Přesto 8. dubna ráno všechno probíhá zdánlivě jako obvykle: políbí manželku a odchází do kostela na mši. Nikdo netuší, že si s sebou přibalil břitvu.
Světlo do Rybova hnutí mysli vnáší dokument, objevený v příbramském archívu:
„Protokol o rozpočtu k opravě rožmitálských varhan“ s datem 7. dubna 1815. Jan, farář Česaný a varhanář František Prokop Nolli prohlížejí rozladěný nástroj, na kterém hudebník roku 1796 poprvé hrál svoji Českou mši vánoční „Hej, mistře!“ Podle záznamu má varhanář provést opravu za 170 zlatých na náklady farnosti.
Jenže na listině je pouze podpis varhanáře a vše nasvědčuje tomu, že duchovní od dohody ustoupil. Pro Jana s absolutním hudebním sluchem je představa, že bude muset dál hrát na falešně znějící varhany, strašná. Nejspíš jde o poslední kapku, po které boj s osudem vzdává.