Stát se mimo jiné vyznačuje tím, že vydává právní předpisy obecně zvané zákony. V případě jednání dvou či více států přichází ke slovu mezinárodní právo. Avšak vesmír je specifickým místem a lidstvo řeší, jak se v něm domluvit.
Bývalo to vlastně docela jednoduché. Cestovatel našel kus neobjevené země, zapíchl zde vlaječku a prohlásil jej za území své země. Avšak s nástupem kosmického věku je otázka vlastnictví vesmírných objektů opět otevřená. Dočkáme se hádek států o kus asteroidu?
V 60. letech 20. století mezi lidmi koloval vtip: Za americkým prezidentem přijde jeho poradce a oznámí mu, že USA závod o Měsíc prohrály, protože první na něm přistáli Rusové. „Ba co víc, oni Měsíc natřeli na rudo,“ vzdychne poradce.
Prezident se však nenechá vyvézt z míry: „Tak tam pošlete loď s našimi astronauty, ať na ten rudý Měsíc napíší velkým bílým písmem Coca-cola…“
Nu, zatím se ještě nestalo, že by se některé mocnosti přetahovaly o pozemky na Měsíci nebo jiném kosmickém objektu. Měsíc prostě nikomu nepatří. Je sice pravda, že si lze u některých firem pořídit certifikát o vlastnictví pozemku na Marsu či na Měsíci.
Z právního hlediska se však jedná o zcela bezcenné listiny, jež se přitom prodávají za tisíce korun.
Fakt, že posádky programu Apollo na Měsíci zanechaly svou vlajku, neznamenal, že by si USA tento prostor nárokovaly. Podle NASA to jen symbolizovalo cosi na způsob: „Byli jsme tady“.
Zásadní mezinárodní vesmírná smlouva vstoupila v platnost již v roce 1967. Jejími signatáři jsou všechny důležité kosmické velmoci, tedy USA, SSSR, potažmo jeho nástupnický stát Rusko, Čína, Kanada, Japonsko i členové ESA včetně České republiky.
Podle této úmluvy kosmos patří celému lidstvu a jednotlivé státy si jej nemohou přivlastňovat. Stejně tak platí, že vesmírný prostor je místem beze zbraní a tělesa v něm musí sloužit výhradně k mírovým účelům.
Leč některé společnosti oznámily své úmysly zahájit těžbu surovin na asteroidech. A to se již předmětem konfliktu stát může. Komerční využití vesmíru rozhodně není špatnou záležitostí a těžba surovin již vůbec ne.
Díky ní by v budoucnosti mohla klesnout cena řady výrobků. Otázkou je, zda se podaří dát tomuto využití jasný a pevný řád.
Jistý průlom v dosud nekomerčním využití kosmického prostoru znamená přijetí zákona Commercial Space Launch Competitiveness Act americkým Kongresem. Ten americkým společnostem umožňuje ve vesmíru svobodně podnikat.
Soukromé firmy pronikají do kosmického programu stále častěji a bylo nutné dát jejich činnosti určitá pravidla.
Zákon se setkal na mezinárodní scéně s velkou kritikou. Objevily se obavy, zda nenaruší dosavadní úzus, že objekty ve vesmíru nikomu nepatří. To však zákon nepopírá, jen umožňuje Američanům získávat suroviny z kosmických těles.
Podle kongresmanů nebude tato činnost do roku 2024 nijak státem regulována. Zákonodárci nezapomněli ani na případný objev mimozemského života.
V tomto případě na rozdíl od vytěžených surovin soukromá společnost případného nalezeného ufona nemůže prohlásit za svůj majetek.
V podstatě by se tedy postup podle schváleného zákona mohl přirovnat k rybolovu v mezinárodních vodách. Rybáři si ponechají úlovek, avšak vody si přivlastnit nemohou.
Americký vesmírný výzkum je nejdál, takže není překvapením, že právě ve Washingtonu je tato problematika řešena. Každopádně si na těžbu ve vesmíru brousí zuby více států, takže dříve nebo později bude tato otázka řešena na půdě OSN.
Uskutečnit vlastní kosmický let není žádná legrace a představuje mnohdy nepřekonatelnou výzvu i pro vyspělé země. Když však tyto státy své síly spojí, brány vesmíru se jim otevřou.
Příkladem může být Evropská kosmická agentura (ESA), která v současnosti sdružuje 22 zemí včetně České republiky. A byť Česká republika nepatří mezi nejaktivnější státy ESA, nová kapitola dobývání vesmíru by se mohla týkat i jí.
