„Pan Stříbrný vytvořil z podplácení, z tohoto nepořádku a nečistoty přímo soustavu,“ hřímá v Poslanecké sněmovně 26. června 1931 poslanec Adolf Pohl, zástupce Německé sociálně demokratické strany.
Úplatkářská aféra, kterou před šesti lety zametli pod koberec, teď vzbuzuje vášně napříč celým politickým spektrem.
Poslanec Československé strany národně socialistické Jaroslav Stránský (1884 – 1973) po letech sbírání důkazů obvinil politika Jiřího Stříbrného (1880 – 1955), který v úřadě ministra železnic v letech 1922 – 1925 shrábl na úplatcích miliony korun.
„Dokázal by se klidně vylhat i z vraždy,“ říká se v Praze ještě před rozpadem rakousko-uherské monarchie o Jiřím Stříbrném (1880 – 1955), poslanci říšské rady za socialistickou stranu, který se dokonce chlubí, že jednou řečnil bez přestávky celých osm hodin.
Vznik nového státu mu vynese ve vládě postupně místa ministra pošt, železnic a národní obrany. „Být ministrem je řehole. Oběť pro vlast,“ připomíná své zásluhy.
Já na bráchu, brácha na mně
Koncem roku 1923 probíhá nabídkové řízení na dodávky uhlí pro státní dráhy. Stříbrný je právě ministrem železnic. Seznam zúčastněných firem předá svému bratrovi Františkovi Stříbrnému.
Ten si pozve experta, majitele mutějovických dolů a společníka Austro-böhmische Kohlenhandelsgesellschaft Františka Stejskala, který zakázky rozdělí.
Těžařům naznačí, že za přidělení zakázky by bylo „rozumné, kdyby přispěli na fond strany našeho ministra“. Skvělou manipulací z nich vymáčkne provizi 40 haléřů z centu (100 kg) černého a 20 haléřů z centu hnědého uhlí.
Peníze putují do Družstevní banky, kde se převádí na soukromé konto bratrů Stříbrných, do stranické kasy a na účty prostředníkům.
Stačí vyměnit nálepky
Machinace vynášejí. „Bez nadsázky – vždyť za tři roky zaplatil kladenský revír deset milionů a ostravskokarvinský šest milionů na provizích. Celková částka provizí se dotýkala oblačných výšin – dvaceti milionů korun,“ poznamenává Hrubý.
Majitelé dolů si peníze, o které je Stříbrní oškubali, vybírají od horníků. Nutí je těžit pořád víc. Zoufalí horníci proto zahajují v roce 1923 stávku.
Vedení dolu v Mutějovicích na Rakovnicku ale své zaměstnance přesvědčí, aby těžili alespoň v méně kvalitních slojích. A bratři vymyslí geniální podfuk.
Nekvalitní mutějovické uhlí převezou do Vídně, tam přelepí nálepky a vagony putují zpátky do Čech s označením prvotřídní anglické uhlí. Na cenovém rozdílu si namastí kapsy.
Podfuk praskne po šesti letech
Jenže pečlivý kontrolor Pečený si všimne špatně přelepených označení a oznámí to Jiřímu Stříbrnému. Ten dostane strach a obchod zruší. Ušlý zisk si ale doplní, když dolům Pražské železářské společnosti zvýší těžbu a z jejich provizí napájí svoje konto.
Média upozorňující na nesrovnalosti ho ale nakonec donutí 20. července 1925 rezignovat. Obvinění se ale zametou pod koberec. Všechno praskne až v roce 1931.
„Mýma rukama neprošla ani koruna z těchto obchodů. Mám pro to důkazy,“ přesvědčuje Stříbrný parlamentní vyšetřovatele. Přestože všichni vědí, že lže, nedokážou mu nic.
„Jen příslušný soud by mohl z příslušného podnětu rozhodnouti, udržel-li se alespoň v mezích vytčených zákonem trestním,“ zní zpráva komise. Soud ale Stříbrného osvobodí.