Na čele někdejšího suveréna se objeví krůpěje studeného potu. Nepřítomný výraz v jeho tváři se na malý okamžik promění v zoufalý škleb. Je rozhodnuto! Trest smrti jej nemine. A není na co čekat.

Na třetím dvoře pankrácké věznice se srocuje dav, který nemá s odsouzencem ani špetku slitování.

V soudní síni je cítit mimořádné napětí a nenávist.

Na lavici obžalovaných sedí pohublý muž už jen vzdáleně připomínající někdejšího nacistického pohlavára, který poslal na smrt sta tisíce nevinných duší. „On ho ten ironický smích brzy přejde,“ dloubne jeden z přihlížejících u soudu do svého souseda.

Skutečně. Karl Hermann Frank (1898–1946) má po celou dobu procesu nepřítomný pohled a opakuje dokolečka to samé.

„Jen jsem plnil rozkazy z Berlína,“ tvrdošíjně si trvá na svém muž, který si ještě nedávno hrál na Boha a jediným podpisem ukončil životy nevinných. Dokonce žadoní o milost. Neváhá a napíše ministru spravedlnosti ponížený dopis.

„Já, poražený, vyprošuji si velkomyslnost a velkorysost vítěze. Nechci nic jiného, než abych směl někde prostě, skromně a pokorně a vzdálen vší politiky pro svoji rodinu žít a pracovat…“

Tři dny čtení

Rozsudek, který se má s „krvavým psem Frankem“, jak se mu u nás přezdívalo, vypořádat, čítá 150 stran. Dalších 204 tvoří příloha. Čtení trvá celé dlouhé tři dny, během nichž Franka opouští odvaha. Je jasné, kam rozsudek spěje.

Ostatně, jeho znění bylo jasné již od začátku, i přesto, že Kamill Resler (1893–1961), advokát přidělený nacistovi ex offo, odváděl v soudní síni bravurní výkon a snažil se svého ďábelského klienta před oprátkou zachránit.

„Nevím, zda odnětí života je vůbec trestem. Smrt zůstala tajemná a nikým neodhalená,“ snažil se advokát ještě na poslední chvíli situaci zvrátit, jakkoli sám v sobě sváděl morální vnitřní boj.

Tváří v tvář smrti

Rozsudek bude vykonán ještě týž den, o dvě hodiny později, rozezní se soudní síní a Resler vybojuje aspoň trochu času pro svého klienta navíc: „Tato lhůta je příliš krátká k vyřízení posledních věcí, sepsání závěti, dopisů na rozloučenou (…).

Žádám, aby mimořádný lidový soud prodloužil dobu výkonu k trestu o jednu hodinu.“ Hodiny jsou neúprosné, v cele smrti minuty letí jako splašené a nemilosrdně mizí v propadlišti dějin.

„Pane doktore, děkuji vám, velmi vám děkuji,“ loučí se zlomený Frank se svým obhájcem a sbírá odvahu na svou poslední cestu.

Chceme to také vidět!

Mezitím je u pankrácké věznice pořádně rušno. Nervózní lidé se tlačí a mačkají jeden přes druhého. Je nad slunce jasné, že se na všechny nedostane. Počet lístků na Frankovu popravu je značně omezen a to se davu nelíbí.

„My chceme tu bestii vidět taky,“ rozčilují se, ale dnes jejich prosby nebudou vyslyšeny. Muži zákona zakročí rázně a šarvátky se snaží potlačit. Vstupenky na smrtící podívanou dostanou přednostně přeživší a pozůstalí obětí nacismu.

Celkem se na třetím dvoře pankrácké věznice shromáždí více jak 5000 přihlížejících. „Už ho vedou,“ zazní nedočkavým davem a skutečně. V první řadě sedí sedm žen z Lidic. Hledí vpřed.

Nevydají ani hlásku, Když kat přehodí Frankovi oprátku přes hlavu, na jejich tváři se objeví letmý úsměv značící uspokojení. „Poslední přání nemám,“ vysouká ze sebe katan českého národa a je krotký jako beránek. Celá akce netrvá déle než několik minut.

Nacista se na oprátce ani nezmítá, jen sebou trochu škubne. Ve středu 22. května 1946 ve 13:37 lékař konstatuje Frankovu smrt.