Dvořané a hodnostáři se shromažďují v královském paláci. Faraon Teti z 6. dynastie právě zemřel. Zavraždila ho vlastní tělesná stráž. Zhruba 30 let jeho vlády ve druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. bylo naplněno neklidem, zlobou a prahnutím po pomstě.
Smrtí nic nekončí. Naopak. Okamžikem smrti se člověk pouze oprostí od svého pozemského soužení. V zásvětí pak vesele pokračuje ve svých dosavadních aktivitách. Tak zjednodušeně zní filozofie starověkých Egypťanů.
Každý z nich touží po luxusním „životě“ na onom světě. Faraoni ho mají zajištěný bez ohledu na povahu své pozemské vlády. Ale co zbytek obyvatel říše na Nilu?
Rodina má být pohromadě
Aby prostí lidé mohli pomýšlet na šťastný život v zásvětí, musejí na rozdíl od egyptských králů dodržovat jakýsi mravní kodex, známý jako maat. „Mluvil jsem pravdu a jednal jsem spravedlivě. Soudil jsem dva tak, aby byli spokojeni.
Chránil jsem slabšího před silnějším. Dával jsem chléb hladovému a oděv nahému,“ chlubí se na zdech své hrobky královský úředník Nefersešemre, žijící ve 3. tisíciletí př. n. l. Pokud Egypťan dodržuje maat, může začít se stavbou hrobky.
To ale také není nic snadného… Jen ti nejvyšší hodnostáři dostávají pozemek pro stavbu hrobky od faraona.
Ostatním zájemcům o hrobku přiděluje místo na stavbu správce pohřebišť. „Dostal jsem tuto hrobku výměnou za chléb a pivo, co jsem dal všem řemeslníkům, kteří postavili tuto hrobku,“ líčí jistý Remenuka Imej.
Někteří Egypťané se dokonce musejí obejít bez zkušených stavitelů. „Pracoval jsem na této hrobce vlastníma rukama společně s mými dětmi a bratry,“ připouští majitel mastaby (hrobky s nadzemní částí připomínající komolý jehlan) v Sakkáře.
Od 5. dynastie (2494–2345 př. n. l.) osoby, jimž v žilách nekoluje modrá krev, už nestaví hrobky jen samy pro sebe, ale pro celou svoji rodinu. Je to úspornější řešení…
Patří bohové králi?
V jedné z hrobek v Thébách na západním břehu Nilu, objevené již v roce 1886, odpočívá „služebník na Místě pravdy Sennedžem“ společně se svou manželkou, sedmi syny, čtyřmi dcerami, dvěma snachami a několika vnoučaty.
Nákladnou výzdobu v hrobce Sennedžemovi, žijícímu za vlády faraona Sethiho I. (1290–1279 př. n. l.), zajistili jeho kolegové. Muž byl totiž řemeslníkem, pracujícím na panovnických hrobkách přímo v Údolí králů.
Umělecká výzdoba jeho hrobky je fascinující. Stěny zdobí nádherně barevné výjevy, zachycující majitele ve společnosti bohů. V dobách Staré říše (3. tisíciletí př. n. l.) by to bylo ještě něco nemyslitelného. Vyobrazení boha na stěnách hrobky bylo výsadou králů.
Egyptští hodnostáři si je tehdy zdobili výjevy z každodenního života. Až postupem času faraoni přišli o toto privilegium a jejich poddaní naopak získali nádech jedinečnosti.
Kněz slouží líp než syn
Když je hrobka dostavěna, čeká na jejího majitele další starost. Je do ní třeba zajistit trvalý přísun darů pro udržování zádušního kultu. Na starosti je má jeden nebo více kněží.
„Poslouží ti lépe než tvůj vlastní syn,“ radí Egypťanům mudrc Hardžedef. Kde si však zajišťují posmrtné dary ti chudší majitelé hrobek? Musejí se spolehnout na přízeň a štědrost náhodných kolemjdoucích.
Nejdříve jim na stěnách hrobek nastíní své pozemské zásluhy, které stojí za odměnu, a pak slibují. „Říkám Vám a dávám Vám vědět: je to pronesení formulí bez výdajů, nezchudnete a nepřivede Vás do potíží… I pro tebe bude dobré, pokud tak učiníš.
Shledáš v tom prospěch a velebení… Mrtvý… nezapomene na toho, kdo pro něj učinil úlitbu,“ sděluje poutníkům nápis v hrobce představitele jednoho města.
