Příroda je krutá, nicméně sáhnout na život vlastnímu dítěti je nám, až na nějaké ty psychické poruchy, cizí. Ve světě zvířat, zvláště u některých druhů, jde však o běžné jednání. Neznají snad zvířata mateřský cit? Co je k tomu nutí? 

Praktiky, kdy rodiče zabíjejí své potomky, se nazývají odborně infanticida. Vyskytuje se prakticky u všech živočišných druhů, od mikroorganizmů, přes ptáky, ryby, obojživelníky až po savce.

V pozadí ve většině případů stojí boj o přežití druhu a zachování co nejsilnějších potomků. Nicméně, někdy je spouštěcím mechanismem i hlad, který donutí rodiče svá mláďata požírat.

Zajištění vlastního potomstva

Vědci prozkoumali zabíjení mláďat u opic hulmanů posvátných, žijících v Indii. Jsou to sociální zvířata, žijící v tlupách, ovládaných jedním samcem.

Ten má potomky prakticky se všemi samicemi tlupy, ale musí o své vůdcovství bojovat s mladšími samci, kteří se snaží převzít vedení. Pokud jej některý z těchto konkurentů porazí, pobije všechny malé potomky svého předchůdce.

Jde o přirozený pud, kterým si chce samec zajistit následnickou větev vlastního potomstva. Samice kojící mláďata totiž neovulují a nejsou schopny mít další mláďata.

Jakmile však o ně přijdou, zastaví se tvorba mléka (laktace) a nový vládce tlupy je může oplodnit.

Vychytralé samice paviánů

Stejnou strategii používají i samci paviánů. Ti představují pro přežití mláďat daleko větší nebezpečí, než predátoři a odborníci odhadují, že samci zabijí až 50% mláďat. Vždy jsou to ale mláďata jejich konkurentů v tlupě.

Jde o stejnou strategii, jako u hulmanů, kdy se urychlí doba, za kterou je schopna paviání samice mít znovu mladé. Samice však zaujímají chytrou strategii. V krátké době ovulace se nechávají oplodnit co jevíce samci.

Díky této strategické promiskuitě je pro samce obtížné rozeznat otcovství kojenců a mládě si netroufnou zabít, protože existuje možnost, že je jejich vlastní.

Mláďata zabíjí i král zvířat

Podobné chování bylo pozorováno i u lvů. Ti žijí také ve skupinách, ale při zabíjení mláďat často spolupracují. Pokud zvítězí nad vůdčím samcem, bez milosti se vrhnou na jeho mláďata, mladší devíti měsíců a nemilosrdně je vraždí.

Samice je sice zoufale brání, ale někdy neúspěšně. Samci mají totiž pouze dvouletá okna, kdy mohou samici oplodnit, stejně jako lvice může mít mláďata pouze jednou za dva roky.

Tlak na výběr je tak silný, že se samci snaží tuto dobu zkrátit a rychle předat své geny. Vědci odhadují, že takto zahyne až čtvrtina lvích mláďat.

Nelítostná likvidace konkurence

Zajímavé praktiky byly objeveny u prérijních psů v Americe. Samice mohou mít mláďata pouze jednou do roka a oplodnit se dají pouze jediný den počátkem jara. Jeden samec těchto psů má většinou harém tří a čtyř samic.

Přestože samice jsou samotářské, zakládají si společné podzemní nory. To proto, že musí vycházet na lov a nechtějí nechat mláďata bez dozoru, takže nejméně jedna samice vždy hlídá.

Samci těchto psů se totiž vydávají na výpravy do nor konkurenčních skupin a zabíjejí jejich mláďata. Snižují tak konkurenci v lovu a získávají větší území. Samci přitom často utrpí těžká zranění od bránících samic, někdy přijdou i o život.

Přežijí jen nejsilnější

Opravdu drsné praktiky používají samice potkanů, když čekají vlastní potomky. Při nedostatku jídla pátrají po hnízdech jiných samic a nelítostně jim pobijí všechna mláďata. Zaberou jejich hnízdo, do kterého pak porodí svá mláďata.

Zabijí tak dvě mouchy jednou ranou. Získají hotové hnízdo a zbaví se konkurence. Samice krys pak zabíjejí své potomky, pokud jsou nemocní, zranění nebo nějak deformovaní. Provádějí tak přirozený výběr, aby přežili jen ti nejsilnější.

U včel je hygiena nade vše

Nemocné potomstvo vždy znamená pro rodiče nějaké nebezpečí. Vyžaduje větší péči a mnohdy může přenést nakažlivou nemoc i na ostatní druhy. V tom případě dospělí jedinci radikálně zasahují. Příkladem mohou být včely, u kterých se často vyskytne tzv.

mor včelího plodu, který postihuje mladé larvy. Pokud to včelí dělnice zjistí, ihned nastoupí jejich likvidační četa. Nakažené larvy pobijí a vyhází z úlu, aby zabránily šíření choroby.

Mírumilovní delfíni? Opak je pravdou

Zabíjením mláďat jsou pověstní i delfíni skákaví, přestože je považujeme za mírumilovná zvířata. Samci delfínů mají výbornou paměť a dobře si pamatují samice, se kterými se spářili.

Pokud narazí na samici s mládětem, kterou neoplodnil, začne surově odhánět samici od mláděte, až se mu jej podaří oddělit. Pak následují útoky na mládě, které ubije nárazy rypáku, nebo jej nadzvedává a vyhazuje do vzduchu. Prudké nárazy na hladinu pak mládě zahubí.

Kanibalismus ve světě zvířat

Jde o poměrně běžný jev a vyskytuje se u většiny zvířecích druhů. Známe jej u medvědů, primátů, hlodavců plazů i hmyzu. Pokud se například medvědici v přírodě narodí nezdravé mládě, nebo nemá-li dostatek potravy, bez milosti jej zabije a sežere.

Dokonce i lvice, pokud jim samci zabijí mláďata, sní své potomky. Racionálně vidí bezpečné, čerstvé a dobré jídlo, které by jinak přišlo nazmar. Kanibalismus je poměrně běžný u ryb a obojživelníků.

Samice musí často chránit jikry či vajíčka před samci, aby je nesežrali. U ryb to bývá i naopak, že těmi nebezpečnými jsou samice a samci chrání potomstvo.

Za vším je boj o přežití

Příkladů, kdy zvířata zabíjejí svá mláďata je nespočetně. Důvodů, proč to dělají, je celá řada a s těmi nejdůležitějšími jsme se seznámili. Existuje však jeden společný a nejdůležitější důvod. Tím je boj o přežití.

Příroda je nemilosrdná a stejně nemilosrdný je i výběr druhů, které mají přežít. I když se nám někdy zdá takové jednání kruté a nesmyslné, je vždy řízeno zájmem o zachování silného a zdravého rodu.