„To tě odnaučí porušovat pravidla,“ šeptá jeden z dozorců do ucha muži poutanému koženými popruhy k oprýskanému křeslu. „Na dnešní noc jen tak nezapomeneš. Tedy pokud jí vůbec přežiješ…“ Poslední slova zaniknou v jeho škodolibém smíchu. 

Zvenku věznice připomíná rozlehlý starý hrad. Místo rytířů ve zbroji tu ovšem až do roku 1971 obývají prostory lumpové, násilníci a vrazi. Utrpení, které způsobovali jiným, tady zažívají sami. Fyzické i psychické.

Izolace, mučení a strach jim kousek po kousku kradou zdravý rozum. Často zešílejí ještě před koncem trestu.

Celu pak místo po svých opouštějí v rakvi, což není ve věznici Eastern State Penitentiary v americké Pensylvánii v době jejího fungování nic zase tak neobvyklého. Okamžiky agónie jakoby dodnes zůstaly obtisknuty v rozpadajících se zdech.

Izolace cestou k Bohu

Postavena je v roce 1829 a její otevření provázejí velká očekávání. Jednak proto, že jde o jednu z nejdražších a nejmodernějších věznic své doby, ale hlavně kvůli revolučnímu způsobu, jakým tu mají být drženi její obyvatelé. Tzv.

„Pennsylvania system“ spočívá v použití samotky jako prostředku nápravy zločince. Podle tehdejších představ má celý proces proběhnout následovně: Trestanec po dostatečně dlouhém pobytu v izolaci nahlédne do svého nitra, začne se kát a nalezne Boha.

Ven potom vyjde jako nový člověk. Jenže realita je kapku jiná… Řada vězňů se v nekonečné samotě a tichu akorát zblázní.

Oproti jiným lágrům, kde zbídačení muklové umírají hladem a zimou, je přitom Eastern State zlatou klecí. Alespoň na první pohled. Cely mají splachovací záchod a dokonce improvizované ústřední topení, aby vězni nemrzli.

Samozřejmostí je pravidelná strava, ale třeba také možnost zahradničit nebo chovat na dvoře domácí zvířata. Všechny vymoženosti jsou ovšem draze vykoupeny mysl devastující izolací. Ta je opravdu dokonalá.

Aby spolu vězni nemohli komunikovat ani se navzájem vidět, dostanou na hlavu kápi, kdykoliv jsou přemísťováni ze svých cel. V těch tráví 23 hodin denně a jediné, čím v nich mohou zabíjet čas, je donekonečna louskat přidělenou Bibli.

Mučení k zbláznění

Ve věznici musí panovat maximální ticho. Cely jsou k odfiltrování hluku opatřeny rovnou dvěma typy dveří, kovovými a dřevěnými.

Dozorci si na boty nazouvají ponožky, aby jejich kroky byly co možná nejtišší, ale také proto, aby zaslechli všechny poklusy o komunikaci mezi celami. V zoufalé potřebě lidské interakce klepou trestanci na potrubí nebo zkoušejí šeptat do větracích otvorů.

Jenže to tuhý režim zapovídá. Kdo se pravidlům zprotiví, je tvrdě ztrestán mučením. Dozorci mohou vybírat hned z několika možností. V zimních měsících jasně vede mrazivá vodní lázeň. Hříšník je polit ledovou vodou a přes noc potom řetězy připoután ke zdi. Než vyjde slunce, voda se na jeho kůži změní v tenkou vrstvičku ledu.

Jindy končí neposlušní vězni v díře, vyhloubené pod blokem 14. Bez světla, jenom s malým přísunem vzduchu, tu o chlebu a vodě ve společnosti krys a švábů živoří i dva týdny. Další formou trestu je tzv. bláznova židle.

Trestanec je koženými popruhy co nejtěsněji připoután ke křeslu a takhle ponechán bez jídla a vody několik dní, dokud se krevní oběh v jeho těle z těsnosti popruhů téměř nezastaví. Obvykle vězeň zešílí ještě předtím, než jeho trest skončí.

Utrpení řeší sebevraždou

Vůbec nejhorší a nejsadističtější metodou je ovšem železný roubík. Odsouzenci je k jazyku připevněna železná svorka, která je pak řetězem za zády připevněna k jeho zápěstí. Jakýkoliv pohyb způsobí trhání jazyka. Řada vězňů při tomhle mučení vykrvácí.

Není divu, že postupem času se z Eastern State Penitentiary stává peklo, kam nikdo nechce. Někteří vězni volí místo nekonečných muk raději sebevraždu. V roce 1913 Pensylvánie od systému samotek upouští. Jako „obyčejná“ basa pak Eastern State funguje až do roku 1971.