Dvě dámy v  secesních toaletách sedí u kavárenského stolečku a usrkávají horkou čokoládu. Povídají si a pozorují život. Najednou ale celá kavárna ztichne. Z podivné dřevěné skřínky, na které se otáčí kotouč, se line hudba. Hosté poslouchají a nikdo ani nehlesne.

„Ta placka v sobě ukrývá hudbu a můžeš si ji pouštět pořád dokola,“ básní Marie před svým manželem o novince, se kterou se v kavárně setkala. „Nesmysl,“ zavrčí František. „Že by se celý orchestr vešel do nějaké placky? Hloupost,“ zchladí nadšení své ženy.

Marie ale má pravdu. Vynález, který roku 1887 uvede v život Němec Emile Berliner (1851 – 1929) a pojmenuje ho gramofon, skutečně zaznamenává hudbu i lidské hlasy.

Uspěje nejdřív v Americe

První desky Berliner vyrábí z tvrzené pryže a později z šelaku. Mají průměr 12 cm. Vynálezce cestuje mezi svým rodným Německem a Amerikou a většího úspěchu dosáhne v USA, kde si roku 1894 otevírá svoji továrnu na gramofony.

O tři roky později vzniká výrobní závod také v Německu a za další rok i ve Velké Británii.

Foxteriérovi se stýská

Popularita Berlinera a jeho vynálezu dosáhne téměř závratných výšin díky reklamnímu triku. Anglický malíř Francis Barraud (1856–1924) namaluje obrázek malého psíka Nippera, kterého zdědil po svém bratrovi Markovi.

Foxteriér překvapeně naslouchá hlasu svého zesnulého pána linoucího se z trouby fonografu. Francise dojemná scéna nadchne natolik, že ji zachytí na plátno.

Šikovný reklamní tah

V roce 1899 malíře napadne, že by se obrázek mohl hodit jako reklama. Dorazí do sídla Berlinerovy londýnské firmy a nabídne mu obrázek psíka.

Válečkový fonograf na obrázku se na Berlinerovu žádost mění v gramofon a Emile si nechává zaregistrovat ochrannou známku s naslouchajícím psíkem a nápisem His master’s voice. Značka, která „udělala“ gramofon, existuje dodnes.