Honosný svatební obřad se 5. října 1722 koná ve Vídni. Císař Karel VI. vdává svoji neteř Marii Amálii, mladší dceru bývalého vládce Josefa I., za dědice bavorského vévodství Karla Albrechta. Nevěsta dostává závratné věno. Jen hodnota jejích šperků se blíží 1 000 000 zlatých.
Marie Amálie (1701–1756) i její ženich Karel Albrecht (1697–1745) musejí před příchodem k oltáři císaři slavnostně slíbit, že uznávají jeho Pragmatickou sankci, a tudíž se vzdávají možného následnictví habsburského trůnu.
Jen co Karel VI. (1685–1740) vydechne naposledy, na své sliby ale rychle zapomenou. Karel Albrecht je jedním z prvních, kdo vztáhne ruku na země, které zdědila Marie Terezie (1717–1780)…
Prahne po koruně
Zatímco horečně jedná o spojenectví s Francouzi a Sasy, bavorské oddíly bez větších potíží v průběhu léta 1741 obsazují Horní Rakousy. V polovině září už Karel Albrecht drží ve svých rukou Linec, jejich důležitou metropoli. Čas hraje pro něj.
Marie Terezie se ještě nestihla pořádně vzpamatovat ze ztráty Slezska, kterou jí uštědřil pruský král Fridrich II. (1712–1786), a monarchie se nachází v totálním chaosu.
„Bez peněz, bez úvěru, bez armády, bez vlastních zkušeností a vědomostí,“ bude později panovnice vzpomínat na chmurný první rok své vlády. Za jejími zády se v září 1741 ve Frankfurtu nad Mohanem scházejí zástupci evropských zemí a parcelují si její území.
Francie si hodlá urvat habsburské Nizozemí (dnešní Belgii), Španělé prahnou po rakouských državách na Apeninském poloostrově, Prusko žádá potvrzení slezské anexe. „Chci Čechy i s Prahou a Horní Rakousy,“ vykřikuje na tajných jednáních Karel Albrecht. Navrch chce titul českého krále.
Vídeň vymění za Prahu
Po dobytí Lince má bavorský vévoda Vídeň jako na dlani. Mohl by bezbrannému srdci habsburské monarchie zasadit smrtící úder. Jenže to neudělá. Svou pozornost obrací na Čechy. V listopadu 1741 už se bavorský vévoda nachází v Českých Budějovicích.
Od západu se ve stejnou dobu na naše území valí Francouzi, ze severu Sasové. „Nepřicházíme jako nepřátelé,“ vydává Karel Albrecht provolání k českému lidu, které má být vybubnováno v každé vsi.
Svůj nárok na českou korunu kromě manželství s Marií Amálií ospravedlňuje téměř 200 let starou závětí císaře Ferdinanda I. (1503–1564), která v případě vymření Habsburků po meči dává určité dědičné naděje bavorským Wittelsbachům.
Většina líbá ruku
Nepřátelské armády se bez problémů spojují u Prahy. Manžel Marie Terezie, arcivévoda František Štěpán Lotrinský (1708–1765), vyslaný české metropoli na pomoc, nemá nejmenší šanci zasáhnout. Praha je ponechána svému osudu.
Na konci listopadu 1741 kapituluje. „Pyšným českým velmožům je zcela lhostejné, kdo se stane jejich panovníkem,“ poznamenává tehdy anglický vyslanec ve Vídni. Není daleko od pravdy.
7. prosince 1741 se Karel Albrecht nechává na Pražském hradě prohlásit novým českým králem jako Karel III. Tradiční korunovace se sice nekoná, protože Svatováclavská koruna se nachází v bezpečí ve Vídni, ale dostává se mu slavného pomazání a 19. prosince mu ve Vladislavském sále skládají hold stovky českých šlechticů, církevních hodnostářů i významných měšťanů.
„Králi Bavorovi“, jak lidé Karlovi III. přezdívají, slibuje políbením ruky věrnost více než 86 procent všech domácích šlechtických rodů.
Ti, kteří zachovávají věrnost Habsburkům (Lobkovicové, Lichtenštejnové, Schwarzenbergové, Harrachové, Kounicové nebo Šlikové), jsou vykázáni z Prahy na své venkovské statky. Marii Terezii bude trvat rok, než se české metropole opět zmocní.
