Kněží postupně přistupují k obětnímu ohni a vhazují do plamenů ryby. Pak následují další menší zvířata. Je 23. srpna 79 n. l. a Pompeje slaví svátek Vulcana, boha ohně a plodnosti. „Usmíří ho dostatečně tyto oběti?“ ptají se v duchu přihlížející.
Ti pověrčivější ještě pospíchají do jedné soukromé zahrady, v níž se konají další magické obřady. Jiní obyvatelé Pompejí se prostě jen těší na divadelní představení, spojené s oslavami svátku. Vznešená paní Blaesia Prima si již zakoupila vstupenky.
Předčasná úleva při snídani
To už se ale v bohatých Pompejích na úpatí Vesuvu opakovaně otřásá zem. „Několik dní před katastrofou způsobilo několik zemětřesení obavy,“ uvádí římský spisovatel a očitý svědek dramatických událostí v Kampánii Plinius mladší (61–113).
Lidé, kteří doposud zůstali ve městě, se během otřesů půdy pro jistotu vydávají na otevřená prostranství. Noci jsou mimořádně teplé, trocha nepohodlí nikomu zvlášť nevadí. Procitnutí do 24. srpna 79 n. l. je však děsivé.
Kněží z Isidina chrámu právě připravují snídani nebo další obětiny, když se Pompejemi rozlehne mohutné dunění, které je slyšet široko daleko.
Náhle je ale ticho. „A to je všechno,“ uklidňují se optimisté mezi obyvateli města. Marně doufají, že ona obrovská rána byla vyvrcholením všech předchozích geologických úkazů.
Nevidí ovšem na odvrácenou stranu sopky, kde si již na povrch razí cestu rozžhavené magma. Kolem poledne přichází další exploze. Jakoby vrchol Vesuvu vylétl do oblak.
„Vše se vymršťuje, vydouvá a vyhřezává… jako by byly žhavé útroby země vyvrženy a zvedány k nebesům,“ popisuje Plinius.
Zloděje prach nezastaví
Obrovský sopečný mrak kamenů a prachu, který Vesuv vystřelil do výšky 20 kilometrů, nyní dopadá zpátky k zemi. Tomu, kdo se zdrží na ulici, vážně hrozí, že ho na místě usmrtí větší padající kámen.
Lidé se proto raději krčí ve svých domech a reflexivně se stahují do jejich nejpevnějších částí. Pod nánosy sopečného prachu začínají zlověstně vrzat střešní trámy.
„Ničeho se neboj,“ utěšuje v Menandrově domě v příbytku pro služebnictvo správce Poppaeus Eros svoji vyděšenou dcerku. Jako správný sluha svého pána odmítl včas opustit svěřený dům, aby zabránil jeho případnému vyrabování. Skutečně.
Třebaže nad městem běsní sopka, najdou se tací zlořádi, kteří se snaží nakrást co nejvíce. Na ulice Pompejí se přitom snáší horký prach a zasypává je rychlostí 15 centimetrů za hodinu. Ustává až kolem půlnoci na 25. srpna. Apokalypsa tím však ještě nekončí…
Oběti seschly
Zuřící Vesuv vysílá do svého okolí v několika žhavých pyroklastických vlnách směs smrtících plynů, úlomků magmatu a sopečného popela. Ta nejničivější vlna, v pořadí čtvrtá, přichází kolem půl sedmé ráno 25. srpna 79 n. l.
a Pompeje zasáhne rychlostí 300 kilometrů v hodině. Pro všechny, kdo ještě ve zdech města udatně bojovali o holý život, znamená rychlou smrt. Lidé se nejčastěji udusí. Kvůli velkému žáru nejsou mrtvá těla ani tak popálená, jako spíše sežehnutá.
„Ruce a nohy jim úplně seschly a vnitřní orgány se smrštily,“ popisuje současný britský autor Alex Butterworth. V samotných Pompejích bylo dodnes objeveno na 2000 obětí katastrofy.
