Britská vlajka se vzdouvá ve větru na zádi lodi HMS Nelson, která 3. září 1943 kotví u pobřeží Sicílie. Na její palubě se právě odehrává jeden z klíčových momentů druhé světové války.

Itálie, nejdůležitější spojenec Adolfa Hitlera v Evropě, podepisuje příměří se Spojenci.

Ti na oplátku nepošlou do vzduchu 500 letadel, připravených okamžitě bombardovat Řím.

Podpis generála Pietra Badoglia (1871–1956) pod příměřím však podstatně znesnadní život tisícům Italů, kteří vedle Němců operují na řeckých ostrovech. „Co teď? To se máme Němcům vzdát?

Máme snad proti nim bojovat?“ řeší dilema generál Antonio Gandin (1891–1943), který velí divizi Acqui na malebné Kefalonii.

„Pokud Němci nezaútočí, my na ně také ne,“ přichází do Řecka rozkaz z generálního štábu v Brindisi na jihu Apeninského poloostrova. Ale co dělat v případě, že Němci sáhnou po zbraních? Instrukce velení jsou v tomto směru rozporuplné:

„Nechceme je příliš provokovat.“ Nakonec nový italský premiér Badoglio, snad aby Němce uklidnil, souhlasí se spojením italských jednotek v Řecku s wehrmachtem. Tím ovšem de facto přenechává velení nad vlastními muži Němcům…

Zbraní se nevzdají

„Němci jsou našimi nepřáteli,“ přichází už o dva dny později ale nové stanovisko italského vrchního velení. Gandin a jeho muži se za žádnou cenu nemají nechat Němci odzbrojit.

Jenže to už mají Italové na Kefalonii na stole německé ultimátum, které požaduje vydání jejich zbraní. „Slyšeli jste to? Naše jednotky, které se vzdaly na Lefkadě, nejely domů. Místo toho je poslali do zajateckého tábora,“ nesou se zprávy mezi vojáky.

Italové se vzpeřou. Budou o Kefalonii bojovat! „Opusťte ostrov,“ vyzývá 14. září 1943 své bývalé německé spojence Gandin. Těm dochází s Italy trpělivost. 15. září začínají bombardovat italské pozice na Kefalonii.

Zpočátku jsou jižané v bojích úspěšnější, ale Němcům v průběhu dne dorazí posily z pevniny.

Kapitulace s ubrusem

Marně Italové volají domů o pomoc. Lodě, kotvící v Brindisi, jim na pomoc nepřiplují. Spojenci nepustí do vzduchu žádné italské letadlo. Jediní, kdo bojující divizi Acqui pomáhá, jsou tak ve finále řečtí partyzáni. 22. září 1943 je konec.

Italům dochází munice. V 11 hodin se Němcům vzdávají. Z balkonu domu, který jim sloužil jako hlavní štáb, je vyvěšen bílý ubrus, na němž ještě předchozího večera důstojníci večeřeli.

Skoncují se zrádci

„Kvůli proradnému chování Italů na Kefalonii nebudou bráni žádní zajatci,“ vydalo nařízení německé nejvyšší velení již 18. září 1943. Hitler ho posvětil. Na základě jeho souhlasu nyní Němci začínají s hromadnými popravami svých bývalých spojenců.

„Maria, Lucia, Antonia, Giulia.“ Odevšad se ozývá křik, pláč, zpěv i slova úpěnlivých modliteb. Řada příslušníků divize Acqui tváří v tvář německým popravčím četám s kulomety volá jména svých matek, manželek a dětí. Půda Kefalonie se barví italskou krví.

Masakr trvá celý týden. 24. září 1943 Němci před improvizovaný vojenský tribunál postaví i generála Gandina. Trest je samozřejmě jediný – smrt. Na Kefalonii umírá přibližně 5000 Italů. 3000 zajatců nacisti odvážejí do internace.

Dvě plavidla, plně naložená válečnými vězni, se však potopí poté, co najednou na minu. Nikdo nemá šanci přežít. Další loď omylem pošle ke dnu spojenecké letadlo. Italská divize Acqui je téměř rozprášena.