Protože roste pomalu, je choulostivý a navíc plod, i se vší chemií a úpravami, zraje několik dlouhých měsíců, jde i dneska o vzácnější kousek ovoce. A přesto se najdou tací, kteří ho klidně dají na pizzu. Tohle vidět novověcí králové, tak je z toho klepne!
Je pořádné vedro a objevitel a dobrodruh Kryštof Kolumbus (1451–1506) přemýšlí, co by si dal na zub. Píše se rok 1493 a on stále v úžasu objevuje nový svět. „Mám hlad,“ řekne a posunkem ukáže, že by si něco dal.
Domorodci ale místo nějaké pochoutky sáhnou na zem a z velkého keře utrhnou něco, co vypadá jako borovicová šiška. Snad nechtějí, aby chroustal šišku?! Ale když plod odříznou, ukáže se, že chutná božsky. Tak sladké, tak svěží, tak voňavé.
„Anana,“ řeknou ještě indiáni, a kdo ví, co to znamená! „Budeme tomu říkat…. Šiška indiánů,“ vymyslí Kolumbus. „Piňa de Indes!“ A sní, co se do něj vejde. Šišku připomíná i prvním anglickým osadníkům, proto anglický název pineapple. Pojmenování ananas pak odkazuje na původní indiánský název.
Místo zlata ovoce
Hned, jakmile se Kolumbus vrátí do Španělska, několik „indiánských šišek“ přiveze z ostrova Guadelope, kde se s nimi setkává, s sebou do starého světa.
A nabídne je královně Isabele Kastilské (1451–1504) a Ferdinandovi II. Aragonskému (1452–1516) jako delikátní pochoutku.
„Tedy, pane Kolumbe,“ nadšeně ochutnává krásná královna, „to jste se opravdu překonal.“ Už jí ani nevadí, že toho slíbeného zlata nepřivezl tolik. A jen královská výchova zabrání králi, aby dosud neznámé ovoce nehltal bez ohledu na etiketu.
„Oblíbili jsme si tuto pochoutku nad všechna ostatní jídla. Chceme další!“ Jenže když chce ananasu více, ukáže se, že to není jen tak. I když je Španělsko teplé, není dost teplé pro pěstování ananasů. Tyhle rostlinky jsou totiž v mnohém zapeklité.
Zatímco kukuřice, brambory nebo rajčata po nějaké době zdomácní, s ananasem to je jiné.
Sakra náročná potvůrka
Ananas je přízemní keř, maximálně metr vysoký. Má dlouhé listy, a když se zadaří, ze stonku nakonec vyroste plod. Jeden na celou rostlinu. A navíc to není jen tak – než keř vyroste a začne plodit, trvá to přibližně dva až tři dlouhé roky.
I sebevíc trpělivý panovník, který si chce dát ananas jako zákusek, se toho nemusí dožít. Navíc samotný plod poté, co odkvete, zrají přibližně dalšího půl roku. Teprve pak je žlutý a připravený ke sklizni – nezralý chutná hnusně, takže se nevyplatí to uspíšit.
Navíc vyžaduje dostatek tepla, takže se mu daří jen v tropech a občas v subtropech. A žádný panovníky, i když ho všichni oslovují „slunce naše jasné“, tohle zlomit nedokáže.
Ananas se tak přiváží na lodích z exotiky, a vzhledem k tomu, jak obtížné je ho vypěstovat a rychle dopravit do Evropy, stává se z něj vskutku luxusní zboží. A to na dost dlouhou dobu!
Plod králů
Teprve v sedmnáctém století se podaří v Evropě první ananas vypěstovat. Stane se tak v Nizozemí poblíž města Leiden a zámožný obchodník Pieter de la Court (1618–1685) si kvůli tomu musí nechat nejdřív postavit skleník.
Než z rostlinky vyroste jeden plod, zlaťáky se ztrácí jeden za druhým – a když má pak na hostině na sváteční tabuli jeden plod ananasu, jeho cena je možná tak veliká, že kdyby tam měl stejně velkou hroudu zlata, možná by ušetřil.
Postupně vyrostou skleníky i jinde v Evropě, do Anglie se například dostávají v roce 1719 a první plod tam sklidí až o čtyři roky později.
Už předtím ale ananas z dovozu ochutná třeba Oliver Cromwell (1599–1658) v roce 1657. Anebo se podává na hostině, kterou pořádá král Karel II. (1630–1885) na počest francouzského vyslance v roce 1668. To, že naprosto přesně víme, kdy kdo ananas jí, dokazuje jeho exkluzivitu.
O obyčejném jídle se takto v kronikách nepíše! Deset let po Angličanech poprvé ochutná vlastní ananas ve Francii král Ludvík XV.(1710–1774).
Aby si mohl dopřát ananasový kompot častěji, i on vynaloží obrovské částky, aby v zahradách ve Versailles vyrostl nový skleník. Takový ananas má pak na královské tabuli čestné místo.
Často je prý jenom jako ozdoba – kdo by se zakousl do něčeho, co má cenu třeba i několika domů? „Nepůjčil byste mi, drahý příteli, ananas na hostinu, kterou budu pořádat?“ ptá se chudší šlechtic svého bohatšího a šťastnějšího kolegy.
„Dobře zaplatím!“ A tak se třeba jeden plod ocitne hned na několika šlechtických stolech, než je konečně zužitkován.
