Svalové křeče, třes po celém těle, pěna u úst, poruchy vědomí. Člověk, který byl před chvílí zcela zdravý, má najednou tyto symptomy. Ohrožuje jej totiž nebezpečná choroba: epilepsie…

Epilepsie je po cévních mozkových příhodách nejčastějším závažným neurologickým onemocněním. Její diagnóza často představuje zlom v životě pacientů s nutností dodržování pravidelného užívání léků a životosprávných opatření.

V řadě případů znamená pro svého nositele i pracovní a další omezení a nezřídka i dnes sociální stigma. Přitom s epilepsií bojovala řada lidí, kteří poté pronikli do historie.

Mimo jiné filozof Socrates, Julius Caesar, Alexander Veliký, Johanka z Arku, Napoleon Bonaparte, Dante Aligieri, Fjodor Dostojevskij, Vincent Van Gogh, Isaac Newton nebo Ludwig van Beethoven.

Statistiky tvrdí, že epilepsií, nebo též zastarale padoucnicí, trpí 0,5 až 1 procento populace. Přičemž ne každý, koho postihne epileptický záchvat, tuto chorobu má. Alespoň jeden epileptický záchvat za život totiž prodělá 2–5 % obyvatelstva.

Skrze nervová vlákna cestuje v organismu spousta impulsů. Mozkové buňky (neurony) na ně reagují elektrickými výboji. Stejně tak neurony komunikují i s jinými neurony. Zkrátka v mozku to pořádně jiskří.

Tvorba elektrických vzruchů je obvykle řízena čímsi, co by se dalo přirovnat k bezpečnostnímu středisku. Tyto kontrolní mechanismy zajišťují, aby vnímání okolního světa bylo v pořádku a mozek dokázal na dodané informace adekvátně reagovat.

Jenže, jak praví Murphyho zákon, co se může porouchat, porouchá se. A o elektrických výbojích v mozku to bohužel platí také. Ve chvíli, kdy kontrolní mechanismy selžou, začnou se výboje vytvářet zcela nekontrolovaně.

Přičemž příčinou nejsou žádné okolní vzruchy, nýbrž vzniklý chaos. Navenek se takový stav projevuje jako epileptický záchvat.

Za běžných okolností je mozek nejvyšším kontrolním centrem vědomí a také motorických, smyslových a vegetativních funkcí. Příznaky epileptických záchvatů vznikají narušením těchto funkcí epileptickým výbojem.

Epilepsie nemají jednotnou příčinu a záchvaty mohou vznikat u různých pacientů z rozdílných důvodů, které se mohou kombinovat. Nakonec však vyústí v jednotný mechanismus, kterým je právě epileptický výboj.

Epilepsie je nebezpečná především svou zákeřností. Člověka může její záchvat přepadnout kdykoliv. Třeba ve chvíli, kdy řídí auto, nebo když maminka koupe malé dítě. Je znám případ, kdy člověka přepadla ve chvíli, kdy se skláněl nad rozpáleným grilem. Bohužel, nikdo v tu chvíli nebyl nablízku…

Nejčastější příčiny epilepsie představují kombinace vrozené dispozice s důsledky febrilních křečí, což jsou křeče, které se vyskytují u dětí od půl roku do šesti let.

Svou roli hrají také poruchy utváření mozku během nitroděložního vývoje, např. při nedostatku kyslíku nebo vliv škodlivin během těhotenství, ale také poranění mozku nebo alkoholismus. Vinu za epilepsii nesou také mozkové nádory, byť mohou být nezhoubné. Ty způsobují u dospělých epilepsii v celé jedné třetině případů.

V současnosti je známo na 40 druhů epilepsie. Pokud je epilepsie chronická, její záchvaty se pravidelně či nepravidelně opakují. Co je spouští? Inu, je to různé. Někdy stačí maličkost, třeba úlek.

Mezi spouštěče epileptických záchvatů patří také úrazy, nedostatek spánku nebo bouřlivá party, kde alkohol teče proudem. Záchvat může být také prvním příznakem jiných onemocnění mozku, jako například zánětu či cévní příhody.

Nejdůležitější je zvolit léčbu šitou na míru. Například jiné léky potřebují mladé ženy, které by v budoucnu chtěly otěhotnět, a jiné senioři, kteří mají řadu dalších nemocí.

Kromě podávání léků existuje pro některé pacienty naděje v podobě chirurgického zákroku, při němž je odstraněna část mozku, kde jsou buňky vyvolávající epileptické záchvaty.

Některým nemocným je možné zavést do podpaží takzvaný vagový stimulátor, který v pravidelných intervalech stimuluje mozek k tomu, aby sám vyplavoval látky působící proti záchvatům.

Věda a medicína se však snaží s epilepsií bojovat. A docela úspěšně. Ukazuje se, že epileptické záchvaty zcela vymizí u 70 % pacientů po speciální operaci mozku, kterou provádí jako jediná v Česku a jedna z mála na světě Nemocnice Na Homolce.

Vše vypadá jak z hororu, ale metoda přináší výsledky. Malým návrtem lebky se zavede strunová elektroda ke zdroji záchvatů a ten se teplem zničí. Proti klasické operaci je riziko poškození okolních mozkových struktur minimální.

Také k pacientovi je operace šetrnější. Děje se sice při plném vědomí, člověk však bolest necítí.

Nový postup nefunguje na každý druh epilepsie. Stereotaktická operace, jak je zákrok nazýván, je určena pro pacienty s epilepsií, na kterou nezabírají léky, a záchvat v jejich případech vzniká ve spánkovém laloku.

Ložisko impulsů je přesně ohraničené a poškození mozku vzniklo v dětství, například dlouhými záchvaty při horečkách nebo zánětech mozkových blan.

Možností léčby je však více. V Brně lékaři provádějí metodu hloubkové mozkové stimulace. Jedná se o stimulační záležitost, kdy jsou do hlubokých struktur mozku, do takzvaných talamických jader, zavedeny ze dvou stran hluboké elektrody.

Pod kůží je pak elektroda vedena k jakémusi generátoru, prostřednictvím něhož jsou hluboké mozkové struktury stimulovány průběžně. Tento postup je aplikován především u pacientů, u kterých konzervativní léčba příliš nezabírá.

Některým vědeckým týmům, včetně těch českých, se také podařilo najít signály, které předcházejí epileptickému záchvatu. Ty totiž na sebe upozorňují vysíláním elektrických impulzů již několik hodin před tím, než propuknou naplno.

Může tak vzniknout mikročip, který by přímo v mozku pacienta na takovouto narůstající aktivitu neuronů upozornil a případně záchvatům i zabránil. Zdali si však lidé nechají implantovat do mozku čip, toť otázka.