Diváci v pražském Šporkově divadle Na Poříčí napětím ani nedutají. Italský impresário Antonio Denzio jim v roce 1734 servíruje další ze svých operních představení. Jmenuje se Praha založená Libuší a Přemyslem.

Námět ze starých pověstí českých si ale upravuje po svém. Kněžna věští slávu města z horoskopu a Přemysl Oráč pláče nad svým osudem sedláka. Navíc je jeho part určen pro kastráta a roli odzpívá žena. I to patří ke kouzlům barokního divadla…

Tonoucí se stébla chytá. „Snad aspoň něco vydělám,“ doufá Benátčan Antonio Denzio (1689 – po r. 1763), že tímto kouskem se mu opět podaří získat pro svůj divadelní spolek nějaké finanční prostředky.

František Antonín Špork (1662–1738) sice nad ním stále drží ochrannou ruku, ale doby Denziovy největší slávy, kdy působil v hraběcích službách na východočeském Kuksu, jsou dávno ty tam.

První veřejná scéna

V roce 1724 dal mecenáš Špork jeho divadelní společnosti k dispozici bezplatně svůj pražský palác, ale od té chvíle už na zdejší produkci nepustil ani korunu. Bankrot je neodvratný.

Denzio, kterému se po několik let dařilo přivážet do srdce Evropy některé z věhlasných italských zpěváků i slavného skladatele Antonia Vivaldiho (1678–1741), načas dokonce skončí v novoměstském vězení pro dlužníky.

Jeho přínos pro divadelní scénu českého baroka je však neocenitelný. Nejenže se šporkovský palác v Praze stává první stálou veřejnou operní scénou u nás, ale každý rok tu je uvedeno pět až šest nově nastudovaných oper, a to už je úctyhodné číslo. Italská opera je totiž v období baroka kromě baletu nesmírně módní záležitostí…

Árii si střihne císař

Jednou z prvních příležitostí, kdy se Pražané mohou s operním žánrem setkat, je pobyt císařského dvora v české metropoli. Ve Vídni v roce 1679 řádí mor, a tak císař Leopold I. (1640–1705) na nic nečeká a balí kufry.

V Praze se nakonec zdrží až do léta příštího roku. „Dvůr se musí bavit,“ rozhoduje panovník. Vzhledem k tomu, že si s sebou přivezl i kapelu, o podobě radovánek je předem jasno.

Největším divadelním počinem během jeho zdejšího pobytu je nejspíš opera s názvem Sokratova trpělivost se dvěma ženami, uváděná v průběhu karnevalu 5. února 1680. Autorem jedné její árie je sám císař.

Hlediště pro 4000 diváků

„Mezi hlavními a koncertujícími zpěváky a zpěvačkami nebyl jeden jediný prostřední, všichni byli dobří,“ rozplývá se v roce 1723 německý flétnista Johann Joachim Quantz (1697–1773) nad pražským uvedením opery Stálost a statečnost, jejímž autorem je vídeňský dvorní skladatel Johann Josef Fux (1660–1741).

V Praze se právě uskutečnila korunovace Leopoldova syna Karla VI. (1685–1740) českým králem, a to je třeba řádně oslavit. Fuxovo dílo je ideálním řešením.

V zahradách Pražského hradu při té příležitosti vyrůstá obří dřevěné divadlo, jehož hlediště pojme až 4000 diváků. Samo jeviště má hloubku 63 metrů a využívá kouzel perspektivy i všech dalších prvků barokní nádhery.

Na celé stavbě i na přípravě devíti párů nákladných kulis osobně pracuje slavný italský jevištní architekt Giuseppe Galli-Bibiena (1696–1757).

Tento génius neváhá, a dokonce pro první jednání opery s námětem ze starověkého Říma svede na zadní část jeviště tekoucí vodu z nedalekých rybníčků. Má evokovat římskou řeku Tiber.