Karel IX. se nervózně kousne do rtu. Za okny pařížského Louvru panuje horko srpnového dne roku 1572 a on musí na královské radě čelit dalšímu z nepříjemných požadavků admirála Colignyho, aby vypravil vojenský sbor na pomoc nizozemským protestantům.

To by však pro Francii znamenalo válku se Španělskem a na tu teď panovník rozhodně nemá ani pomyšlení!

Admirál Gaspard de Coligny (1519–1572) je však neodbytný. Dokonce se zdá, že králi vyhrožuje. „Jsem si jist, že toho rozhodnutí budete litovat,“ pronáší do napjatého ticha postarší vůdce francouzských protestantů – hugenotů.

Pak se ještě obrací na Kateřinu Medicejskou (1519–1589):

„Paní, král odmítá vstoupit do války, kéž Bůh dá, aby mu z toho nepovstala jiná, od níž možná už nebude v jeho moci dát ruce pryč.“ Královně-matce, která si stále ponechává poměrně velký vliv na syna v otázkách vlády, při těch slovech přeběhne mráz po zádech.

Nadcházející dny se měly nést ve znamení smíření mezi francouzskými katolíky a hugenoty, které má stvrdit sňatek její dcery Markéty z Valois (1553–1615) s hugenotem Jindřichem Navarrským (1553–1610). Colignyho požadavky by však mohly všechno zničit…

Sud se střelným prachem

Atmosféra v Paříži, kde tou dobou žije na 300 000 obyvatel, a většina z nich jsou katolíci, houstne. Město připomíná sud se střelným prachem. Večer v sobotu 23. srpna 1572 se v Louvru schází nejužší královská rada.

Karel IX. (1550–1574) je postaven před hotovou věc. „Zabte je všechny, ať nezbude ani jeden, aby mi to vyčítal,“ pronese tehdy údajně.

Krátce nato už si Kateřina Medicejská zve do Louvru katolického předáka Jindřicha Guise (1550–1588) a seznamuje ho s plány na vyvraždění hugenotských předáků.

Protože se obává, že by protestanti v Paříži mohli sáhnout po zbraních, obrací se ještě na městského úředníka a fanatického katolíka Clauda Marcela s žádostí o pomoc:

„Ať je v každém domě uchystán ozbrojený muž vybavený pochodní a označený na levé paži obtočenou bílou šerpou.“ Marcel panovnici slibuje na 20 000 horlivých katolíků, kteří zakročí proti hugenotům. Vraždění může začít.

Zaskočí je klid

Vévoda de Guise dorazí s oddílem hrdlořezů před dům, v němž zatím pokojně dřímá admirál Coligny, kolem čtvrté hodiny ranní. „Jménem krále, otevřete!“ zabuší kdosi na vrata. Obyvatelé domu se nevzpouzejí a pokorně otevírají.

Vzápětí se strhne krvavá mela, která vyvrcholí před dveřmi admirálovy ložnice ve třetím, nejvyšším patře domu.

Ty jsou kupodivu zatarasené, a tak nezvaní noční hosté musejí použít hrubé síly, aby je pokořili… Jakmile vpadnou do pokoje, spatří postaršího admirála, jak sedí na posteli jen v noční košili a županu podšitém kožešinou.

„Nejsi ty admirál?“ vzpamatuje se jako první muž s přezdívkou Besme, který působí ve službách Guisů jako nájemný zabiják. „Jsem to já… Pojď, nemrhej časem!“zachovává si hrdost Coligny. Vzápětí jeho tělem projede vrahova dýka nebo meč.

„Kdyby to byl alespoň muž! Je to jen pacholek…,“ vydechne ještě admirál.

Janek od Klatov

Historikové se dnes vesměs shodují, že přezdívka admirálova vraha byla jen zkomoleninou země jeho původu – tedy Boheme – Čechy. „Württemberčan Besme, kreatura vychovaná v domě Guisů,“ tak ho líčí historik Pierre Bouillé v 19. století.

V dalších pramenech se o něm hovoří jako o Jeanu Simanowitzi nebo Jeanu Yanowitzi.

„Vezmeme-li na pomoc trochu genealogie českých rodů, vcelku snadno onoho muže identifikujeme jako Jana Janovského z Janovic, syna vladyky, jenž se z Klatovska vystěhoval do Württemberska,“ vysvětluje současný spisovatel Jiří Kovařík.