Mohutná vlna zpěněné vody smete námořníka z paluby. „Prokletá Anglie,“ zatíná pěsti velitel lodi. Ztrácet muže na cestě domů je k vzteku. Nehostinné pobřeží jihu Anglie znamená tvrdý oříšek pro spoustu dobyvatelů. Jen Francouzi to v průběhu 18. století zkusí snad šestkrát…
V Evropě roku 1740 vypuká válka o rakouské dědictví. Británie a Španělsko v ní stojí na opačné straně barikády, Francie ze začátku zůstává neutrální. Britové si ale všímají, že Francouzi opevňují přístav v Dunkerque.
Francouzský král Ludvík XV. (1710–1774) v lednu roku 1744 vyhlašuje válku Británii.
Očekávají úspěch
Jeho ministři, především hrabě Jean-Fréderic Phélypeaux hrabě de Maurepas (1701–1781) a komisař námořnictva Joseph Pellerin (1684–1783), věří, že úder na Británii, jejich odvěkého nepřítele, tentokrát může přinést úspěch.
Zatímco Francouzi shromažďují vojáky pod velením maršála Maurice Saxe (1696–1750) u Dunkerque, Britové stahují své bojovníky k obraně Londýna a jihovýchodu Anglie.
Hrozivá bouře
Francouzské loďstvo, které vede admirál Jacques Aymar de Roquefeuil (1665–1744), vyplouvá z Brestu. Velitel ale dělá chybu, když předpokládá, že větší část britských námořních sil kotví v Portsmouthu.
Když u výběžku Dungeness zahlédne britské lodě, jimž velí John Norris, ustoupí jím. Vzápětí ale přijde 24. února 1744 hrozivá bouře. Nejhůře to schytají transportní lodě, které vyrazily jako první.
Na palubu? Už nikdy!
Dvanáct francouzských lodí putuje ke dnu, sedm z nich i s celou posádkou. Spousta dalších je těžce poškozena, otáčí kormidlo a pluje zpátky k Dunkerque a Brestu.
Zbytky Saxových vojenských jednotek, které peklo na moři přežily, mají hrůzu v očích i po přistání. Už nikdy nechtějí vstoupit na palubu lodi. Míří proto bojovat do Flander.
