Praha se pod vedením purkrabího Karla Chotka v první polovině 19. století postupně mění v metropoli srovnatelnou s ostatními evropskými velkoměsty.  Všude se investuje. Všichni by měli mít radost. Jednoho muže ale užírá ješitnost. Hrabě Kolovrat, Chotkův předchůdce, má vztek, že tohle všechno nedokázal sám…

Když hrabě Karel Chotek (1783–1868), oblíbenec císaře Františka I. předloží jako ministra návrhy na reformu školství a cenzury, panovník je odmítne jako volnomyšlenkářské a odvolá ho v roce 1826 z funkce.

Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Díky odvolání se Chotek dostává do Prahy – je jmenován nejvyšším purkrabím Českého království a svoji funkci vezme opravdu vážně. Českému jazyku ho učí František Palacký (1798–1876).

V zemi orientované dosud hlavně na zemědělství podporuje rozvoj průmyslu. Začne budováním sítě kvalitních silnic. V době jeho příchodu do úřadu jich je v Čechách jenom asi 600 km, po několika letech jeho působení už sedminásobek. Staví koněspřežku z Lince do Českých Budějovic.

Z provinčního města udělá metropoli

Snaží se zvelebit Prahu. Všimne si, že se zde rozvíjejí dvě průmyslové čtvrti – Smíchov a Karlín. Karlův most, jediné propojení obou břehů Vltavy, už pro nákladní přepravu nestačí.

Nechá proto v místě dnešního mostu Legií u Národního divadla postavit řetězový most pojmenovaný po Františku I. „Chotek dal zmodernizovat pražskou Všeobecnou nemocnici, stavěl nové školy, chudobince a další sociální zařízení, modernizoval vězeňství, Praha mu vděčí za novou kanalizační a vodovodní síť, za nové pouliční osvětlení, vydláždění ulic, za četné sady a silnice…“ vypočítává jeho zásluhy o hlavní město současný autor Miroslav M. Hlaváč.

Bez nadsázky se Chotkovou zásluhou Praha mění z provinčního maloměsta ve skutečnou metropoli.

Obvinění ze špatného hospodaření

Svůj vliv Chotek uplatní i u císaře, který v roce 1833 dovoluje, aby u nás vznikla Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Jenže úspěchy hraběte budí závist.

Spadeno na ně má hlavně jeho předchůdce v úřadě František Antonín Kolovrat-Libštejnský (1778–1861). Žárlí na jeho úspěchy a obviňuje ho, že špatně hospodaří.

Podporu mu neposkytne ani Vídeň – jeho ochránce František I. už je po smrti a dvorští úředníci ho nemají rádi, protože:

„Nesprávně odhaduje význam snah o demokratizaci Průmyslové jednoty a podceňuje emancipační snahy slovanských národů v monarchii.“ Jádrem sporů s Kolovratem se stane stavba nábřeží a projekt sochy císaře Františka I.

Propuštění snáší těžce

Český zemský sněm Chotkovi vyčítá náklady na tento projekt. „Nebyl jsem zvolen sněmem, jmenoval mne panovník,“ hájí se marně hrabě před komisí. 29. července 1843 je propuštěn. Zklamaný snáší propuštění těžce.

Přitom ale proti Rakousku nebojuje a zůstává věrný heslu, které si do deníku zapíše už v roce 1829: „Českou národnost a český jazyk ovšem hledím udržeti, avšak přitom trvalou úzkou spojitost s Rakouskem a celým státním svazkem nezanedbávati.“