Řecká Olympie je v polovině 6. století n. l. docela obyčejným městečkem, kde žijí křesťané. Doba jeho antické slávy už je dávno pryč. Už ve 3. století město postihne několik zemětřesení, která poškodí vybudovaná olympijská sportoviště.

Na jejich opravy už nedojde, protože sem dorazí ničící barbaři. Jenže to není všechno…

O století později v roce 394 navíc římský císař Theodosius I. (347–395) zakazuje pohanské slavnosti včetně olympiád. Navzdory zákazu se ale závody konají i nadále, i když nazí sportovci nevzbuzují takovou pozornost jako kdysi.

Proto východořímský císař Theodosius II. (401–450) znovu v roce 426 trvá na zákazu her, kromě toho přikazuje zničit pohanské olympské chrámy. Zájem o sportovní klání upadá.

I když se nějací sportovci ještě sjedou i během 6. století, jde spíše o místní zábavu.

Útěk na poslední chvíli

Dějiště starověkých sportovních her tehdy odděluje od moře pás země široký několik kilometrů. Další ochranu pak tvoří horský hřbet. Vypadá to, že místo, kde si měřili své síly ti nejslavnější atleti, nic nemůže ohrozit. Zdání bohužel klame.

Pochopí to v roce 551 i rodina olympského občana Abderuse. „Rychle, musíme ven, na kopec za město,“ vykřikne na manželku. Celou cestu z tržiště domů utíkal před blížící se vodou. „Neptej se na nic, vezmi děti a pojď,“ okřikne vyděšenou ženu.

Z domu vyběhnou doslova na poslední chvíli. Kdyby se jenom trochu zpozdili, už by je smetla obrovská třicetimetrová vlna. Už jí podlehla i mohutná socha boha Dia, kterou pro město v letech 435–433 př. n. l. zhotovuje slavný sochař Feidás.

Není to poprvé, co Olympané musí před vodou utíkat, jenže tentokrát jde do tuhého. Kameny z velkých chrámů padají. Zpěněná voda plná větví a všeho, co strhla s sebou, je nese dál. Jakmile živel opadne, ukryjí je mohutné nánosy.

Povodně jednou za desetiletí

Trvá 1500 let, než zničené město vydá své svědectví. Lidé si myslí, že za koncem slavného sídla stálo mohutné zemětřesení a jeho dílo dokonal nenápadný potůček jménem Kladeios. Až na počátku 3. tisíciletí se ukáže, že všechno jinak.

Německý geoarcheolog Andreas Vött z geografického ústavu univerzity v německé Mohuči se pouští do výzkumů. Neujde mu, že v roce 1956 v Egejském moři ničilo tsunami vysoké až 30 metrů. Vytáhne dávné záznamy a spojuje věci do souvislostí.

Přichází s tvrzením, že „v západním Řecku probíhá tsunami průměrně každých osm až jedenáct let.“ Dodává ale, že většinou nejde o třicetimetrové vlny.

Řádění živlu proto nevzbuzuje takovou pozornost. Vött se pustí do zkoumání nánosů, které starověkou Olympii zakryly. Nalézá spoustu ulit, které kdysi tvořily domov mořských měkkýšů, a pozůstatky různých mořských živočichů. Teď už má jasno – tohle určitě nezpůsobil potok Kladeios.

Voda má kratší cestu

„Je vysoce nepravděpodobné, že by to mohlo být dílem této říčky,“ prohlašuje v roce 2011 Vött. Ví, o čem mluví. Ve Středomoří prozkoumal stopy po tsunami zhruba za posledních 10-11 tisíc let.

Kdyby město postihlo „jenom“ zemětřesení, kameny z antických chrámů by popadaly určitým způsobem. Jenže jejich poloha svědčí o tom, že je voda nesla dál.

Malý, i když rozvodněný potok nemohl takhle ničit. Geologické vrty, které nechá Vött provést, poskytují jednoznačnou odpověď: Město muselo mořskému živlu čelit několikrát.

„Olympie dokládá přinejmenším čtyři fáze záplav s vysokou energií, které zjevně postihly celé dno údolí,“ myslí si vědec. Jeho názoru nahrává i skutečnost, že dříve nebyla Olympie vzdálená asi 22 km od moře.

Pobřeží ukrajovalo větší kus země, možná až osm, nebo dokonce ještě více kilometrů směrem do vnitrozemí. Voda to proto měla snazší, nemusela překonávat tak velkou vzdálenost.

Zřejmě poslední ze sérií ničivých povodní přichází roku 647 a udělá za existencí Olympie definitivní tečku.