V horském sedle ötztalských Alp, ve výšce 3210 metrů, poklekne stárnoucí válečník u mělké prohlubně s vodou. Je unavený. Přesto, když za sebou zaslechne zapraštění natahované tětivy, sáhne po noži. Je však pozdě. Letící šíp v ledovém vzduchu tlumeně hvízdne a vnikne mu hluboko do zad.
Hrot se sice zastaví těsně před plícemi, přetne však nervy ovládající levou paži a protrhne hlavní tepnu, což způsobí masivní krvácení. Když se přestane hýbat, vrah se nad obětí skloní a kamenem jí zasadí tvrdou ránu do lebky. Pak vytrhne z rány svůj šíp.
Další den začne mrznout a hustě sněžit. Tělo mrtvého zmizí. Na dlouhých 5300 let.
Zpočátku ho považují za ztraceného horolezce
Znovu se objeví až 19. září 1991, kdy ho najde dvojice turistů, manželé Erika a Helmut Simonovi. Vyčnívá z tajícího ledovce, 93 metrů od hranice mezi Rakouskem a Itálií.
„Bylo tak dokonale zachované, že jsme si zpočátku všichni mysleli, že je to nějaký pohřešovaný horolezec,“ vzpomíná Simon. Proto také místo vědců dorazí policisté.
Ani oni netuší, že do plastového pytle ukládají vůbec nejstarší a nejdokonaleji zachovanou mumii v historii. Muže z pozdní doby kamenné. Teprve, když se patolog pustí do zkoumání těla, odhalí prastarý původ.
Tělo se stává senzací, celebritou mezi mumiemi, které média i vědci, začnou říkat Ötzi.
První umírá cestou na přednášku o Ötzim
Jak už u podobných objevů bývá zvykem, stačí aby některý z objevitelů zemřel a lovci senzací se vytasí s teorií o prokletí. Nejinak je tomu s Ötzim. Podle některých teorií byl za svého života mocným šamanem, a tak prý není divu, že si pojistil posmrtný klid.
Za dvaadvacet let od svého objevení si údajně připsal na konto sedm obětí mezi těmi, kdo narušili jeho věčný spánek. První je soudní patolog Rainer Henn (1928–1992), který mumii osobně vyhrabal ze sněhu a jako první ji zkoumal.
Umírá necelý rok poté, při dopravní nehodě, paradoxně cestou na přednášku o Ötzim. Další je horský vůdce Kurt Fritz, který patologa provázel. V roce 1993 zahyne ve sněžné bouřce.
O několik týdnů později podlehne nádoru na mozku novinář Rainer Hölzl, který o mumii natočil dokument.
Objevitel mumie umírá nedaleko místa objevu
Druhé kolo umírání začíná v roce 2004. Objevitel mumie Helmut Simon (1937–2004) hyne v lavině poblíž místa, kde našel Ötziho.
V den jeho pohřbu umírá také jednatřicetiletý náčelník horské služby Jürgen Schmalz, který Simonovo tělo našel. Na infarkt, ač se do té doby těšil skvělému zdraví.
Profesor Konrad Spindler (1939–2005), který Ötziho pitval, se pověstem o kletbě směje a tvrdí: „To bych teď musel být s umíráním na řadě já.“ A je. O pár měsíců později prohrává boj s rakovinou.
Ještě téhož roku umírá na záhadnou poruchu krve také australský molekulární archeolog Tom Loy (1942–2005). Právě dokončoval knihu o Ötzim.
Jaká je pravda?
Shrnuto do svou odstavců to působí děsivě. Ovšem jen na první pohled. Na objevu a výzkumu Öztiho se během dvaadvaceti let podílely stovky lidí od vědců po reportéry. Zemřelo jich sedm. To není číslo, které by se výrazně lišilo od statistického průměru.
Navíc většina z nich zemřela v pokročilém věku a na obvyklé zdravotní potíže. Například Spindler zemřel ve věku 66 let, Tom Loy byl jen o tři roky mladší. „Konrad trpěl nemocí cév už dvanáct let.
Jeho smrt byla zcela přirozená,“ říká jeho kolega a EpochaPlus.cz dodává: Lidé prostě umírají, dokonce i ti, kdo se podílejí na objevech významných mumií.